Církev se skleněnou střechou

Lidé často nechtějí patřit k církvi, ale hledají prostor, kde by se mohli zastavit, přemýšlet, čerpat energii. A hledají člověka, který by jim naslouchal a doprovázel je.

Minulý týden jsem navštívil svého přítele Josefa Suchára, faráře v Neratově. To je ta vesnička v Orlických horách s kostelem, který je známý hlavně proto, že má skleněnou střechu. Je to symbol otevřenosti církve a zároveň propojení s nebem, s vesmírem, s nekonečnem. Sídlí tam taky Sdružení, které pomáhá lidem s postižením, spolu s nimi se podílí na obnově poutního místa a vrací život do vesnice, která byla po válce úplně vysídlená. Nebudu vám popisovat kouzlo toho místa, mnozí ho znáte, a pokud ne, tak si tam určitě zajeďte.

Neratov navštěvuje spousta lidí. Nejsou to vždycky zbožní poutníci, ale spíš turisté, kteří obdivují krásu přírody, dají si pivo z místního pivovaru, a přitom se taky zastaví v kostele. Někteří tam stráví chvíli v tichém úžasu, zapálí svíčku za svoje blízké, rozjímají nad svým životem, čerpají duchovní energii, nebo se v duchu modlí k Bohu, kterého ani neznají. Farář Josef Suchár je přitom duší toho všeho, lidé se mu svěřují, on se za ně modlí, některé pak připravuje ke křtu, nebo ke svatbě, je jim oporou v životních těžkostech. Spousta lidí nechce patřit k církvi, ale do Neratova – nebo na jiná podobná místa – rádi přijedou. A když se tam setkají s člověkem, který jim nevykládá žádná dogmata, nikam je netlačí, jen jim naslouchá a vnímá jejich bolest nebo radost, tak to může nově nasměrovat jejich život. Někteří tam objeví svou lidskou hlubinu, a někteří možná objeví i Boha, kterého doposud nevnímali.

Taky mě napadl Panenský Týnec, kde jsem se rád zastavoval, když jsem jezdil z Prahy do bělušické věznice. To je gotický kostel ze 14. století, který ale nebyl nikdy dostavěný, takže stojí jen stěny a sloupy. Mnozí ho považují za magické místo, čerpají tam energii. Lidé tam třeba hodinu stojí se zavřenýma očima, opření zády o stěnu; nebo nehybně sedí v lotosové poloze s výhledem na gotické oblouky. Je to jejich způsob, jak se spojit se Stvořitelem a nasytit hlad po duchovních hodnotách. Jen mně tam chybí ten člověk, se kterým by mohli mluvit o tom, co prožívají. Ale nevím, možná tam někde je, a nemusí to být zrovna farář.

Jako křesťané často přemýšlíme o tom, jak oslovit lidi, když se nám vyprazdňují kostely. Myslím, že jednu z možností nabízí právě taková místa jako Neratov nebo Panenský Týnec. V západní Evropě na to přišli už dávno. Nabízí tam pobyty v klášterech nebo na poutních místech, kde může člověk třeba jen v klidu strávit dovolenou, ale taky se může zúčastnit bohoslužeb nebo modliteb. A ještě tam najde někoho, kdo mu bude naslouchat, kdo ho bude doprovázet. Ne webových stránkách stillefinden – najít klid se nabízí takových míst jenom v Německu 245 – a skoro u všech je poznámka "nevěřící vítáni".

Teď o víkendu jsem se zúčastnil Dnů salesiánské spirituality, kde jsme měli jako hlavní téma misie. To zní trochu starodávně – jako že nějaký obětavý misionář ze zbožné Evropy se vydá k ubohým domorodcům v Africe a začne jim bourat jejich pohanské modly. Dnes je to ale jinak: aspoň v našem salesiánském prostředí přichází víc misionářů z Afriky do Evropy než obráceně. Misie neznamenají prvoplánově hlásání víry, ale službu lidem tam, kde to nejvíc potřebují: ve zdravotnictví, v sociální práci, ve výchově a vzdělávání. Motivaci a sílu k tomu nacházíme ve víře, ve svém duchovním zakotvení. A to pak může inspirovat k vlastnímu hledání i ty, kterým pomáháme.

Pro tuhle koncepci misií je klíčové pochopení a přijímání odlišností. Víme, jak je náročné pochopit třeba kulturu Romů, teď někteří zápasíme s kulturou Ukrajinců, ale stejně tak může být pro leckoho problém třeba kultura současné mládeže nebo integrálních katolíků. Nejlepší cestou k tomu, aby se člověk naučil víc přijímat odlišnost, je vydat se někam hodně daleko. Salesiánské sdružení SADBA už dvacet let posílá dobrovolníky do Indie, do Mexika, do Kamerunu a mnoha dalších států. Právě to, že poznají zcela jinou kulturu, jim pomůže vyjít z té svojí bubliny, otevřít se jinakosti, a třeba se jí i nechat inspirovat. Na tom setkání v Kroměříži o tom mluvili manželé, kteří byli rok na misii v Indii. Naučili se tam nebrat věci tak vážně, mít nadhled, a taky se spokojit s málem, třeba s bydlením v jednom pokoji.

Nebo jsem mluvil se svým spolubratrem Jožkou Glogarem, který se teď vrací do Fryštáku. Kdysi jsme tam spolu zažili průkopnické časy při zakládání Domu Ignáce Stuchlého. Teď tvoří páteř jeho programu tzv. Orientační dny, což jsou tematické zážitkové kurzy pro vyšší třídy základních škol a pro střední školy. Mladí tam můžou přemýšlet o tématech, která je zajímají, učí se naslouchat druhým a respektovat jejich názory. Můžou se zastavit, vidět své problémy s odstupem a případně se rozhodnout pro další životní krok či směr. Ty akce trvají tři dny, jezdí na ně celé třídy v době výuky, a je o ně čím dál větší zájem – v posledních letech se tam vystřídá víc než stovka tříd za rok, to jsou tisíce dětí! A zase: nejde o prvoplánové zvěstování víry, ale účastníci tam můžou objevit svou duchovní dimenzi, poznají církev jako přívětivou instituci, mají přístup do kaple, kde vidí křesťanské symboly, setkávají se s instruktory, kteří pro ně ztělesňují křesťanské etické hodnoty.

Možná jste se taky setkali s tím paradoxem, že církev má odpovědi na spoustu otázek, které si ale nikdo neklade. Málokoho zajímá, jestli byla Panna Maria s tělem i duší vzata do nebe, nebo jestli při poslední večeři došlo k transsubstanciaci… Ale každý by chtěl vědět, jak si udržet vnitřní pokoj, jak reagovat na zlo kolem nás, jak přijmout těžkou nemoc nebo smrt atd. Přesně na to je zaměřen další misijní projekt, který mě přizval ke spolupráci: webové stránky Hledamboha.cz. Stojí za nimi ekumenická parta mladých lidí kolem Marka Chvátala a prezentují se jako "Otevřený prostor pro laskavou diskuzi o Bohu a duchovních otázkách". Pracují metodou osobního doprovázení: když se přihlásí člověk, který hledá Boha, tak dostane věřícího průvodce. A ten mu nenabízí Katechismus, ale snaží se spolu s ním a zároveň z pozice své víry hledat odpověď na jeho otázky. Je to velmi individuální, vstřícné, svobodné. A hlavně: ten důraz na ekuménu brání průvodcům, aby tam vnášeli všelijaký ten církevní balast, který lidi nejvíc odrazuje.