Lidé často nechtějí patřit k církvi, ale hledají prostor, kde by se mohli zastavit, přemýšlet, čerpat energii. A hledají člověka, který by jim naslouchal a doprovázel je.

Modlíme se za nová kněžská a řeholní povolání, ale přesto jich stále ubývá. Modlíme se špatně? Nebo nám Bůh tím, že neodpovídá, chce něco říct?

V naší kultuře je lidská důstojnost nejvyšší hodnotou. Přesto je masivně pošlapávána. Křesťané by ji měli chránit.

Zneužívat náboženství k politickým cílům je nebezpečné. Proč tolik křesťanů důvěřuje lidem, kteří šíří nenávist, lež, strach a smrt?

Ježíšova smrt a jeho vzkříšení nejsou jen události dávných dějin. Prožíváme je i dnes.

Ježíšova cesta není cestou poddanosti, uzavřenosti a strachu. Je to cesta svobody, odvahy a lásky. Vede skrze bolest ke vzkříšení.

Církev má sloužit člověku, ne člověk církvi. V synodálním procesu jsme popsali problémy, teď hledáme řešení.

Postní doba je příležitostí k rozhodnutím, která bolí, ale zároveň osvobozují.

Kristus přinesl svobodu. Církev nás však někdy uvádí do nesvobody.