Co jsem zažil o Velikonocích

Ježíšova smrt a jeho vzkříšení nejsou jen události dávných dějin. Prožíváme je i dnes.

Vězeňský kaplan diskutoval s vězni o velikonocích. Vysvětloval jim, že na Bílou sobotu chodí na obřady hodně lidí, že se konají až pozdě večer a jsou hodně dlouhé. Přerušil ho jeden vězeň, zkušený vykrádač bytů: "A v kolik hodin přesně začínají?" Kaplan odpověděl: "Až po západu slunce. Proč to chcete vědět?" Vězeň říká: "No, abych věděl, kdy budou ty byty prázdné!"

Jistě, i takto lze prožít velikonoce. Zatím naštěstí nevím o tom, že by se u nás během velikonoční vigilie někdo vloupal do bytů. Chtěl bych ale s vámi sdílet pár svých zážitků, protože se mně letos ty dávné události nějak víc propojily s tím, co se děje právě dnes.

Na zelený čtvrtek ráno jsme při mši s naším novým biskupem obnovili své kněžské závazky. Biskup nás mimo jiné vyzval, abychom byli proroky: "Prorok není jen ten, kdo čte a opakuje Boží slovo, kdo vykládá zákon nebo moudrost předků, ale ten, kdo je novátorský, kdo překládá věčné Boží slovo do života tady a teď. Nejsou někdy naše kázání jen snůškou myšlenek, v lepším případě zbožných?" Ano, to jsou slova do svědomí nás kněží.

Odpoledne mě navštívili dva lidé, kteří nesmí přijímat svátosti. Přitom žijí příkladným křesťanským životem, vychovávají děti, jsou aktivními členy církevního společenství. Jenže oběma se kdysi rozpadlo manželství. Jeden už má vyřízenou neplatnost, u druhého teď probíhá soudní řízení. Oba touží přijímat eucharistii, jsou rádi, když najdou kněze, který je ochoten jim ji nabídnout. Právě dnes cítí tu bolest mnohem víc: Ježíš je zve ke svému stolu, ale církev jim říká: nesmíš! Proč? Co tak špatného udělali?

Při večerní bohoslužbě někteří kněží umývali nohy dvanácti zasloužilým mužům. Papež František umýval nohy dvanácti ženám, které si naopak nezasloužily vůbec nic. Nanejvýš pohrdání, protože spáchaly závažné zločiny. Co z toho je asi blíž smýšlení Ježíšovu? Mezi dvanácti apoštoly byl zrádce Jidáš, slaboch Petr, zloděj Matouš… to nebyla skupina zasloužilých mužů! U nás farář umyl nohy mužům i ženám, mladým i starým, zasloužilým křesťanům i těm, kdo se na křest teprve připravují.

Na velký pátek jsem mluvil se ženou, kterou sexuálně zneužíval katolický kněz. Hluboce ji to zraňovalo, poznamenalo ji to na celý život. Trpí podobně jako Ježíš na kříži. Volá spolu s ním: Bože můj, proč jsi mě opustil? Nemá sílu říct: otče odpusť mu, neboť neví, co činí. Ten kněz věděl, co činí. Ale zatímco ona, a řada dalších žen prožívá hlubokou bolest, on sám sice nesmí vykonávat kněžskou službu, ale jinak mu nic nechybí. Je to spravedlivé?

Večer při obřadech jsem si vybavil další scénku z věznice: když se snažíme vězňům vysvětlit podstatu vykoupení, tak jim připomínáme, jak oni sami stáli u soudu: "Víte, co jste spáchali, víte, že vám hrozí deset let. A teď si představte, že přijde někdo a řekne, že to odsedí za vás, a že můžete jít domů. Jistě, právní řád to neumožňuje, ale něco takového nám nabídl Ježíš: vzal na sebe naše hříchy!" Ano, tak to někdy říkáme vězňům. Vím, že každé přirovnání kulhá, ale pro ně je to dobře pochopitelné.

Na velký pátek taky zazněly přímluvy za celý svět, včetně té poslední za Ukrajinu, Gazu a všechna místa, kde se válčí. Když lidé trpí, tak většinou nejsou hrdinové, projevují se i jejich slabosti. Josef Zvěřina říká, že "Moudrost kříže začíná tam, kde víme o lidské slabosti, vidíme nemožného člověka – a přece nad ním nelámeme hůl, neuhášíme doutnající knot a nedolomíme nalomenou třtinu. Milujeme člověka, skutečného člověka, milujeme ho jako sebe sama. Nemáme však rádi člověka, který se povýšil na absolutno, protože to už není člověk, ale zrůda." Ano, takhle silné slovo použil Zvěřina, když si vybavil lidi jako Hitler, Stalin a mnozí další, dnes možná Putin nebo Trump. A přitom jiní takoví chodí kolem nás, jen nemají – naštěstí! – tak velkou moc.

Na bílou sobotu jsme s přáteli navštívili Radovesickou výsypku, kde jsou navezeny miliony tun zeminy z bílinského hnědouhelného dolu. Zmizelo pod ní pět vesnic, které byly srovnány se zemí. Jen místní kostel nechali stát, zbourali mu střechu a mezi zdi nasypali zeminu. Ten kostel tam stojí dodnes, devadesát metrů pod zemí. A kousek odtud bylo královské město Most, to zničili celé, jen kostel zachránili.

Bílá sobota je den prázdna, den čekání, den napětí mezi životem a smrtí. Den, kdy padly všechny naděje, a přece kdesi v hloubi se připravuje vzkříšení. Léta komunismu byla taky takovým prázdnem, kdy padaly kostely, padaly vesnice a města, padaly všechny naděje. A přece kdesi v hloubce se připravovalo vzkříšení. Dnes máme svobodu, ale duše našeho národa ještě dlouho zůstane zraněná těmi čtyřiceti lety nesvobody. Stejně tak ta podivná, uměle vytvořená krajina nad Radovesicemi: dnes v ní raší život. Příroda se umí o sebe postarat. Ale to bohatství, které vytvořil lidský duch a lidské ruce, to obnovit neumí.

Pak přišla velikonoční vigilie, při níž jsme pokřtili šest dospělých lidí. Vstoupit dnes do církve na základě osobního rozhodnutí vyžaduje silnou motivaci. Zvlášť tady v severních Čechách. Přesto se každý rok několik takových lidí najde. Někdy je to náš bývalý vězeň, někdy vyléčený alkoholik nebo narkoman. Někdy přicházejí lidé, kteří mají za sebou těžké životní zkoušky; anebo prostě ti, kterým už nestačí povrchní konzumní život a hledají něco hlubšího. Skoro každý rok taky křtíme některého člena našeho chrámového sboru Colegium Hortense.

Každý z těch lidí si prošel náročnou cestou osobního hledání. A pak byl ochoten víc než rok se scházet se skupinou katechumenů. Přitom by měli všichni tisíc důvodů, proč to nedělat: víra vede k zotročení, církev je zkorumpovaná, faráři przní děti. Ano, na tom všem něco je. A nedivím se, že kvůli tomu někteří z církve odcházejí. Ale zároveň si vážím těch, kteří přes to všechno do církve přicházejí. Nejsou zatíženi našimi zvyklostmi, s lecčím asi nebudou souhlasit, leccos možná nebudou dodržovat. Budou vytvářet jinou církev, než jakou jsme vytvářeli my. Méně formální, méně byrokratickou, snad více otevřenou a svobodnou. A přece je to stále tatáž církev, která stojí na vzkříšeném Kristu.

Znám konvertitku, která byla pokřtěna před třiceti lety, ale nikdy si nezvykla na nedělní mši v kostele, kde nemá pocit domova. Tak chodí jinam, do malého společenství, kde se cítí mezi svými, i když ta mše není v neděli, ale v pondělí. Nebo konvertita, který nerozumí mariánským dogmatům a nechápe, proč by se měl modlit růženec. Mám je za to soudit?

Ne, pro ně je totiž podstatné, že objevili něco, kvůli čemu jim stojí za to stát se křesťany. Možná to, co vyjádřil Josef Zvěřina: "Moudrost kříže začíná tam, kde čteme smysl znamení. Kříž je nejvyšší lidskou, protože boholidskou, odpovědí tam, kde lidská moudrost selhává, kde už není odpovědi, kde ji může dát nám slabým jedině Bůh. Moudrost kříže je v tom, že nám zjevuje zároveň bolest i radost, ale že radost zvítězí; smrt i život, ale že život nezanikne; nesmyslnost i pravdu, ale pravda nakonec zazáří."

Tak tuhle moudrost přeju vám všem!