Vinný kmen
Před deseti lety jsem jel na kole do
Říma. Zastavil jsem se na La Verně, hoře, kde svatý František dostal stigmata;
dnes je na ní klášter a jezdí tam spousta poutníků. Vydal jsem se pěšky po poutnické cestě, která spojuje La Vernu
s Assisi.
Na jednom místě s krásným výhledem mě cosi nutilo se pomodlit. Obrátil jsem se směrem k hoře a rozepjal ruce, jak jsem to znal z obrázků i z filmu o Františkovi; a jak to naznačuje i františkánský symbol Tau. Pocítil jsem hluboký pokoj a velikou sílu. Dlouho jsem nemohl odejít. Stál jsem tam s rukama rozpjatýma, nic jsem neříkal, jen jsem myslel na to, jak mě Bůh obklopuje, jak naplňuje toto místo i celý svět, a prožíval jsem obrovskou radost.
Dodnes z toho zážitku čerpám. A každé ráno se modlím s rozpjatýma rukama. Často se modlíme vkleče a s rukama sepjatýma. To je postoj pokory a odevzdanosti. Ale stát znamená být odhodlán, být připraven vykročit. Rozpjatýma rukama přijímám od Boha sílu, vstřebávám jeho Ducha, sjednocuji se s jeho vůlí. Už nejsem dítě, od něhož se vyžaduje pokora a poslušnost. Jsem dospělý muž, proto stojím před Bohem s rukama rozpjatýma.
"Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně." To je základní pozice křesťana – být ratolestí, která vyrůstá a získává mízu z kmene, jímž je Ježíš. A ten zážitek, který jsem popsal, ukazuje jeden z mnoha způsobů, jak si může člověk tuto svou pozici uvědomovat. Ano, jeden z mnoha způsobů, protože neexistuje jediná forma modlitby, která by byla závazná pro všechny věřící, stejně jako neexistuje jediná forma vyznání lásky, která by byla závazná pro všechny zamilované.
Jakékoli duchovní zážitky by ovšem ztratily věrohodnost, kdyby nesměřovaly k činu: "Můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více." Mnoho z těch, kteří se v kostele modlí a poslouchají slovo Boží, venku jedná v rozporu s ním. Jsou skutečně napojeni na kmen?
Nechci je soudit, všichni přece upadáme stále znovu do svých chyb. Ale chci vás povzbudit, abyste se ani takovými zkušenostmi nenechali odradit od čerpání z vinného kmene. Abyste to nevzdávali, když máte dojem, že ztrácíte mízu, že začínáte vysychat. To může být chvíle k zastavení: k rozhovoru s někým, kdo vás duchovně doprovází, k důkladné svátosti smíření, k účasti na duchovních cvičeních, k návštěvě terapeuta, nebo třeba k putování do Compostely… Ale nečekejte zázraky, to všechno jsou jen pomůcky. Nemůžete být napojeni na vinný kmen přes někoho jiného, musíte oživit své vlastní, přímé napojení. Doprovázel jsem mnoho lidí na cestě víry. Mohl jsem jim sdělit, jak prožívám víru já; vysvětlit, jak rozumět Bibli či církvi; seznámit je s dalšími věřícími lidmi. Ale žádnému z nich jsem nemohl dát víru. Rozhodnout se musel každý sám.