(Auto)cenzura v církvi

Pronásledování heretiků, index zakázaných knih, kontrola teologů... cenzura má v katolické církvi dlouhou tradici. Máme dnes odvahu ke svobodě?

Když začínal synodální proces, tak se množily pochybnosti: jo, my si můžeme povídat, nebo i zapsat cokoliv, ale k čemu to bude? Když tam napíšeme něco kritického, tak to stejně skončí v koši, podobně jako při národním sněmu před dvaceti lety. Mnozí se proto vůbec do diskusí nezapojili, někteří hledali způsob, jak obejít domácí struktury a poslat svůj příspěvek přímo do Vatikánu. Málokdo věřil, že všechny názory, které budou vysloveny, se dostanou do diecézních syntéz, a už vůbec ne do té výsledné, celonárodní.

Teď už jsou všechny syntézy hotové a veřejně dostupné. Některé vyznívají velmi kriticky a radikálně, na jiných je poznat jakési redakční uhlazování, ale v zásadě už můžeme říct, že se ty obavy nenaplnily: všechny názory, včetně těch, které vidí realitu církve kriticky a požadují nějaké reformy, se do zápisů dostaly. Opakovaně jsem slyšel poznámky typu: "Když jsme to odesílali, tak jsem nevěřil, že to někdo vezme vážně. A pak, když jsem si otevřel diecézní syntézu, tak jsem to tam všechno našel. To jsem opravdu nečekal! Snad to tedy nebude s naší církví tak špatné, když je ochotná slyšel kritiku!"

Přiznám se, že i já jsem ty obavy sdílel. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se zapojil do přípravy diecézní syntézy. A musím říct, že nás v té práci nikdo neomezoval, výsledný text nikdo necenzuroval, pan biskup nám důvěřoval a přijal ho tak, jak jsme ho vypracovali. A pokud vím, tak to podobně probíhalo i v jiných diecézích.

Nakonec i v národní syntéze všechno podstatné najdete. Možná jsou tam trochu diplomatičtější formulace, ale problémovým tématům se ani tento text určitě nevyhýbá. Jen obsahuje navíc úvodní a závěrečnou část, a ty jsou psány trochu jiným jazykem - napsali je biskupové a je to jakési jejich první zamyšlení nad tím, jak se získanými poznatky naložit. To ale bude tématem ještě dalších diskusí.

Takže zatím je to dobré, první fáze se podařila. Překvapivě. My jsme vlastně automaticky počítali s církevní cenzurou, a překvapilo nás, že k ní nedošlo! Není to ale divné, není to něco patologického? Neměli bychom v církvi počítat spíš s otevřeností a vzájemnou důvěrou?

K takovým obavám vždycky vede nějaká konkrétní zkušenost. U nás je to určitě ten národní sněm v roce 2000, který ještě mnozí mají v živé paměti. Navíc máme za sebou tisíciletou historii pronásledování heretiků, 400 let indexu zakázaných knih, a taky dodnes praktikovanou kontrolu teologů, kteří jsou za své nekonformní názory napomínáni Kongregací pro nauku víry. V některých případech se jim i zakazuje vyučovat, kázat, publikovat. Obětí této kontroly byl třeba Hans Küng, jeden z největších teologů dvacátého století, známý svým úsilím o mezináboženský dialog.

Já mám taky takovou svoji zkušenost. Kdysi ve Fryštáku jsem vedl otevřené diskuse s mladými lidmi, a často se vracela témata reformy církve, nebo sexuální morálky. Když se to dověděl biskup, tak mě za to opakovaně napomínal, říkal, že o takových věcech s lidmi nesmím diskutovat, že jim mám jen vysvětlit, jak je to správně. Došlo to až tak daleko, že požádal mého provinciála, aby mě odvolal z jeho diecéze - prý mu tam kazím mládež!

Provinciál mě nakonec obhájil, ale abych vůbec mohl nadále působit jako kněz a salesián, tak jsem si přece jenom musel víc hlídat, co říkám. Snažil jsem se o jakousi autocenzuru, ale moc se mně to nedařilo. A pak jsem přišel na Jabok a tam už to vůbec nefunguje. Mladé, kriticky myslící studenty, kteří zdaleka nejsou všichni věřící, neuspokojí nějaké autoritativní tvrzení - církev to jistě dělá dobře, i když vy to ještě nechápete... Naopak, tyhle diskuse se studenty tříbí moje myšlení, nutí mě podívat se na věci z jiné perspektivy, a někdy taky přestat obhajovat názory, které před kritickým rozumem prostě neobstojí.

Minulý týden byl zveřejněn rozhovor, který natočil papež František pro portugalskou televizi. Zmiňuje se tam o svém nedávném setkání s mladými lidmi, kteří ani nebyli všichni katolíky. A říká: "Učil jsem se tam, protože mě uváděli do velmi velkých obtíží a já jsem se nebál na ty obtíže reagovat, snažil jsem se do nich vžít. Někteří mě napadali, ale neuráželi mě, protože byli velmi upřímní". A pak přiznal, že naopak dialog s dospělými je pro něj "velmi obtížný" kvůli "dvojímu jazyku, tedy diplomatickému jazyku, kdy se říká jedno, ale myslí se druhé". Proto trvá na tom, že je třeba mladým lidem naslouchat a vést s nimi dialog, protože "když dáte mladým lidem prostor, je to upřímné". Ano, přesně tohle je i moje zkušenost!

Trochu mně s tím kontrastuje letošní celostátní setkání mládeže v Hradci Králové. Nebyl jsem tam, ale v televizi jsem viděl třeba večerní diskusi o svátosti smíření. Vystupoval v ní Karel Moravec, výborný kněz, můj kamarád, kterého si vážím. Ale celá ta debata vypadala tak, že mladí promítali předem natočené otázky a on na ně odpovídal. Oni mu pak vždycky vzorně poděkovali, zatleskali a jelo se dál. Ani stopa po nějakém nesouhlasu, kritice, sdílení negativních zkušeností. Ti mladí lidé toho kněze vůbec "neuváděli do velkých obtíží", a tedy ani nebyl nucen na ně reagovat, tak jak o tom mluví papež. Ale já přitom z vlastní zkušenosti vím, jakým problémem pro mnohé z nich je právě zpověď. Ta autocenzura, obava, aby náhodou někdo neřekl něco, co se nepatří, tam byla znát. Nechci křivdit organizátorům setkání, jistě nabídli spoustu zajímavých a otevřených diskusí, ale tohle mě mrzelo...

Na druhé straně: ten diplomatický jazyk, jak o něm mluví papež, je taky někdy nutný - jsou věci, které můžu říct soukromě, ale ne na veřejnosti. Ale neříkat nic, nebo jen opakovat naučené fráze, abych neměl nepříjemnosti, to je únik z reality. Ježíš měl kvůli svým řečem hodně velké nepříjemnosti, a přesto je říkal.

Přitom ale i ta svoboda slova má svoje hranice: podle našich zákonů nesmím podporovat násilí nebo popírat holokaust. A jako křesťan nesmím hlásat věci, které jsou v rozporu s vírou, s Božím slovem, s autentickou naukou církve! Jenže kde je ta hranice toho, co je skutečně v rozporu s vírou, a co je naopak legitimní snaha o hlubší pochopení víry? A o zlepšení církevní praxe? Někteří jsou přesvědčení, že všechno, co je doslova napsáno v Bibli, nebo co církev jednou stanovila, že to všechno je definitivní a nesmí se o tom pochybovat ani diskutovat. Já si naopak myslím, že jak Boží slovo, tak učení církve může - a musí! - být podrobeno kritickému zkoumání. Protože je potřeba stále hledat spojitost té nauky víry s příběhem konkrétního člověka, s jeho bolestmi, zraněními, otázkami... a přitom nemůžeme zůstávat na povrchu, u nějakých těžko srozumitelných zásad nebo formálních předpisů, ale měli bychom jít k jádru, k podstatě - tedy k víře v Boha, který se za nás obětoval, který nás miluje a podporuje, který je připraven odpustit i naše selhání. Tuhle radostnou zvěst naštěstí nemůže vymazat ani ten nehorlivější církevní cenzor.