V našem světě vládne čím dál víc lidí, kteří ukazují nízkost duše a rozhledu. Jako křesťan k tomu nemůžu mlčet. I veřejný život a odpovědnost za něj je součástí mé víry.

Pokud vnímáme Ježíšovo vzkříšené tělo jako zář věčného světla, která proniká celý vesmír, a zároveň jako osobu, která nás bezmezně miluje, pak můžeme mít jistotu, že to zlo, temnota a beznaděj, ve které se potácí náš svět, nebude mít poslední slovo.

Máme mnoho důvodů k sebereflexi a k pokání, nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství, jako církev. Vědomí vlastní viny a zkušenost Božího milosrdenství nás může vnitřně proměnit.

"Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup, odhodláme se vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Život se nám tím úžasně zkomplikuje, ale zároveň intenzivně pocítíme, že patříme k sobě." (Papež...

Znám osobně několik žen, které věří, že je Bůh volá ke kněžství. Jak jim mám vysvětlit, že je Bůh nevolá jen proto, že jsou ženy? Zatím se snažíme vysvětlit Bohu, že je volat nesmí, protože my, muži, je mezi sebou nechceme. Ale neměli bychom spíš poslouchat, co chce Bůh vysvětlit nám?

Církev se mění. Možná příliš pomalu, možná vidíme spíš ty brzdy než ten pokrok, ale něco se děje. Záleží i na nás, jak se do toho zapojíme.

Mučedníci komunismu jsou pro nás inspirací a výzvou.

Katolická církev je po staletí fixována na sexuální morálku. Spíše než systém zákazů však potřebujeme podporu k životu v lásce.

Mladí lidé ztrácejí zájem o náboženskou praxi. Zároveň přibývá mladých konvertitů. Jak tomu rozumět? A jak na to reagovat?