Synodální cesta nezůstane jen epizodou, která by skončila s volbou nového papeže. Proměnu církve zdola už nikdo nezastaví.

Bůh se neztotožňuje s arogancí moci. Je vždy na straně trpících. A dává jim naději.

Dnešní svět potřebuje lidi, kteří dovedou spolupracovat na dobrém díle, i když vycházejí z různých názorových a duchovních zdrojů.

V hořícím keři Bůh ujistil Mojžíše, že slyší nářek svého lidu. Dnes potřebujeme ujištění, že slyší i náš nářek.

Svátost smíření má být projevem Božího odpuštění. Někdy se však stává projevem lidského odsouzení.

Mnoho křesťanů pracuje v sociálních, pedagogických či pastoračních profesích. Často však prožívají pocit neúspěchu, když vidí, že jejich svěřenci se nikam neposunují, že zůstávají uvězněni ve svých starých návycích a názorech. A nejde jen o pomáhající profese, podobnou zkušenost můžeme udělat se svými dětmi, kamarády, spolupracovníky. Má potom...

Společnost i církev je rozdělená. Hledat cestu k sobě navzájem vyžaduje pokoru, úctu k člověku a respekt k pravdě.

Papež a biskupové se začínají dělit o svou moc; laici, včetně žen, si stále víc uvědomují, že jsou nositeli všeobecného kněžství.

Ať přijde cokoliv, můžeme to prožít se ctí. Nemusíme ztratit víru, můžeme zůstat věrni pravdě, zachovat si vnitřní pokoj. Protože skutečný pokoj nevychází z toho, co se děje kolem nás, ale z Boha.