Putování mně pomáhá odreagovat se od všedních starostí, záskat nadhled, poznávat přírodu, kulturu, dějiny. Vyhledávám především místa, která mají duchovní náboj. S některými z nich se můžete seznámit v této sekci.
Závěr druhé etapy mé skoro tisícikilometrové cesty. Do Eisenerzu jsem došel přesně na den před dvaceti lety - 8. května 2006. V dalších etapách jsem si už nedělal tak podrobné poznámky, takže tady můj seriál (prozatím) končí.
Někdy člověk v horách prožívá nejen vlastní příběhy, ale setkává se i s příběhy z dávných časů. Jeden takový jsem se dočetl na konci tohoto dne.
Na další etapy putování po Alpách jsem se vydal v květnu 2006 - tedy přesně před dvaceti lety. Byly to jen tři dny, ale bylo to velmi intenzivní.
K Hochschwabu mám zvláštní vztah: je to první alpský masiv, který jsem začal dobývat hned po otevření hranic. A zažil jsem tam jedno ze svých největších horských dobrodružství.
Z údolí se dá jít jedině do kopce – stoupání, které mě dnes čekalo, mě mělo vynést ze 700 do 1900 metrů nad mořem. Nebylo moc příkré, střídaly se v něm kilometry téměř po rovině – o to byla ta cesta delší. U horské salaše s pramenem průzračné vody ve výšce 1400 m jsem si odpočal a pak už následovaly...
Tuhle cestu si moc dobře pamatuju – asi po hodině stoupání se přehoupnu přes skalnatou hranu, za níž se rozprostírají vrcholové planiny – nejsou sice úplně rovné, ale zase ne příliš krkolomné – na mírných travnatých svazích se pasou krávy, sem tam se ukážou selské usedlosti, které spojuje prašná cesta – čas od času po ní projede džíp nebo traktor....
Moje cesta přechází z Vídeňského lesa do skutečných hor - Schneeberg (v překladu Sněžka) má 2076 metrů. A přitahuje mě: v tom roce 2005 jsem na ní byl už podruhé, a později jsem se tam ještě jednou vrátil.
Už je to dvacet let, co jsem putoval pěšky po horách, přes celé Rakousko, od východu na západ, skoro tisíc kilometrů. Začal jsem v roce 2005 ve Vídni a po pěti krátkých či delších etapách jsem v roce 2008 došel k Bodamskému jezeru. Během prvních etap jsem si dělal docela podrobné zápisky. Když si to teď po letech čtu,...
V poslední době jsem si oblíbil dvoudenní cesty na kole: vyjedu kolem poledne, dojedu do nějakého zajímavého cíle, prohlídnu si ho a přespím, druhý den vyrazím po ránu zpět (samozřejmě jinou cestou) a po poledni jsem doma. Souvisí to s tím, jak mně pomalu ubývají síly: jednodenní stokilometrovky už mě docela zmáhají, ale takhle ujedu za dva dny...
