Často slyšíme názor, že česká katolická církev by se měla snažit zlepšit svou komunikaci se společností[1]. Problém je to dlouhodobý a oboustranný, navíc opakovaně vyživovaný populisticky vytvářenými proticírkevními náladami – naposledy v souvislosti s politickým projednáváním církevních restitucí.
Anketní otázka: Máme číst a brát vážně knihy s duchovní tématikou od autora, o němž víme, že s "velmi vysokou mírou věrohodnosti" páchal závažné sexuální přečiny? Máme (a jak?) meditovat nad jeho obrazy? Může člověk-autor ničit druhé lidi ("zabíjet je", jak o sexuálním zneužívání hovoří papež František) a přitom tvořit (texty či výtvarné umění)...
Jsi kněz, zapojený do farní pastorace, vězeňský kaplan, věnuješ se lidem, zasaženým sexuálním zneužíváním v církvi, učíš na VOŠce, natáčíš pravidelně hodně otevřené komentáře na youtube. To není úplně běžný pracovní rozvrh kněze, co tě k tomu dovedlo?
Tento text vychází z příspěvku na provinciální kapitule Salesiánů dona Boska v lednu 2022. Jeho cílem bylo ukázat na různé podoby chudoby, s nimiž se setkáváme v našem prostředí, a vnímat je jako výzvu pro naši výchovnou a pastorační činnost. Vedle chudoby materiální jsme se zaměřili zejména na chudobu ve vzdělání a výchově, na chudobu morální a...
Věřících přibývá, ale křesťanů ubývá. Prožíváme "odpoledne křesťanství"?
