Bezejmenní svatí

Kázání na Slavnost všech svatých - Blahoslavenství (Mt 5,3-12)

Znáte římský PANTHEON? Monumentální stavba, postavená před více než 2000 let, až do renesance největší kopulovitá klenba na světě. Původně zasvěcen všem římským bohům, od roku 609 Panně Marii a všem křesťanským mučedníkům, tedy ne už bohům, ale lidem, kteří projevili hrdinskou oddanost jedinému Bohu. Ano, antický svět uctíval spoustu bohů, kteří ovšem měli podobné vlastnosti jako člověk. Křesťanský svět naopak uctívá spoustu lidí, kteří mají podobné vlastnosti jako Bůh.

Dnešní svátek je dobrá zpráva o člověku. Říká nám, že přes všechno zlo, které se na světě děje, stále je mezi námi mnoho lidí dobrých, ba přímo svatých. V seznamu svatých má dnes církev kolem 6 tisíc lidí; blahoslavených mnohem víc. Jen papež Jan Pavel II. jich kanonizoval skoro 500. A to přitom víme, že pro kanonizaci se musí prokázat ctnosti daného člověka ve výjimečné, doslovně HRDINSKÉ míře. Proto máme dnešní svátek všech svatých, kdy si připomínáme i ty ostatní, kdo byli dobrými lidmi, po smrti se jistě radují s Bohem v nebi, ale nikdo se nesnažil prokázat jejich hrdinství. Když vzpomenu na svou maminku, své prarodiče, své zemřelé sourozence, jsem si jistý, že i oni jsou u Boha, v soukromé modlitbě se k nim obracím a prosím je o přímluvu – ale nikdy nebudou veřejně kanonizováni. Věřím, že každý z vás najde spoustu takových bezejmenných svatých.

Zvlášť bych chtěl připomenout svatost laiků – otců a matek, politiků, umělců, vědců, pomáhajících pracovníků. Na ně ve svých kanonizačních procesech církev až doposud zapomíná. Téměř všichni svatořečení jsou kněží, řeholníci a řeholnice – pořád je tak církev poplatná překonanému názoru, že celibátní život je ve své podstatě dokonalejší než život laický. Ale i tady se snad blýská na lepší časy: před osmi lety papež svatořečil manželský pár Ludvíka a Zélii Martinovy, rodiče sv. Terezie z Lisieux.

Blahoslavenství nám nabízí Ježíšova kritéria svatosti: není tam ani slovo o celibátním životě, přesto jde o vysoké nároky. Ale myslím, že Ježíš nás nenutí k tomu, abychom se křečovitě, za každou cenu snažili být hrdiny, detailně se zkoumat, zda jeho ideály naplňujeme. Jde spíš o celkové osobní naladění. Znám hodně křesťanů, kteří o těch blahoslavenstvích mluví, ale v praxi jsou od jejich realizace daleko. Třeba ti, kteří hrozí Božími tresty každému, kdo vidí svět jinak než oni: tomu, kdo se zastává osob s jinou vztahovou orientací, kdo podporuje rovnoprávnost žen v církvi, kdo objevuje Boha spíše v přírodě než v kostele... Ti, kteří odsuzují druhé kvůli jejich názoru, nepůsobí pokoj.

A znám spoustu lidí, kteří tato blahoslavenství naplňují, a přitom se o to nijak vědomě nepokoušejí, nebo je ani neznají. Třeba moje známá lékařka, která dlouho jezdila se záchrannou službou, a tak "prokazovala lidem milosrdenství". Teď ve volném čase maluje ikony, rozdává je svým známým, a tak "působí pokoj v jejich srdcích". Nebo někteří z mých vězňů, kteří se přiznali ke všemu, co spáchali, a přijali za to trest, neboť "hladovějí a žízní po spravedlnosti". Nebo jeden z mých spolubratrů, který nedělá nic zvláštního, není ani knězem, nekáže, není ho vidět ani slyšet na veřejnosti, ale všude, kam přijde, přináší pokoj: "blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví; blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími".