Bůh v jemném vánku

Mimořádná setkání, při nichž Bůh oslovuje člověka, se neodehrávají uvnitř chrámů, ale venku, v přírodě. Třeba "v jemném vánku" (1 Král 19,9-13). Mluvil jsem o tom v kázání na 19. neděli v mezidobí roku 2011 v kostele Sv. Kříže v Praze Na příkopech.

Současné sociologické výzkumy ukazují, že pro mnoho lidí je právě PŘÍRODA prostorem, kde se nejintenzivněji setkávají s Bohem. V nedávném průzkumu mezi českou mládeží to bylo uvedeno na druhém místě (nejvíc mladých lidí odpovědělo, že se nejčastěji setkávají s Bohem v sobě). Je to pochopitelné – o to víc, že žijeme v době a prostředí, kdy je nám skutečná, neporušená příroda vzácná. V západu či východu slunce, v rašení rostlin a rozvíjení květů, v monumentalitě hor či moří se pak spontánně setkáváme s dimenzí reality, která nás přesahuje, a přitom není produktem lidské mysli či lidských rukou. Zážitek posvátna, typický pro jakoukoli náboženskou zkušenost, nás proto právě v přírodě může kdykoliv zasáhnout.

Není to nic divného ani nového – příroda byla od pradávna chápána jako náboženský fenomén: Člověk na ní byl závislý, jejím prostřednictvím se setkával s božstvem, a naopak prostřednictvím božských sil se pokoušel přírodu ovládat. Ale ani dnes, kdy víme, jak příroda funguje a jak do jejího chodu můžeme zasahovat, neztrácí pro nás svou magickou přitažlivost: o tom svědčí různá nově vznikající náboženská hnutí, jako např. New Age, které za svou klíčovou ideu považuje mýtus o Matce Zemi (Gaia), jejímiž jsme všichni dětmi. Jde o nový panteismus, v němž jsou náboženství a přírodní věda v těsném kontaktu.

V křesťanské tradici byla příroda vždy chápána jako Boží dílo a lidé v ní odhalovali Boží stopy. Tento pohled má své pevné biblické i teologické zakotvení. Chvalozpěv ve SZ knize Daniel mluví o tom, jak celá příroda a všechny její jednotlivé součásti svorně velebí Boha. Tomáš Akvinský viděl v existenci přírody důkaz Boží existence. Svatý František z Assisi napsal nádherný chvalozpěv na bratra Slunce a svatá Hildegarda z Bingen byla slavnou přírodovědkyní, léčitelkou a mimo jiné také první autorkou popisu přesné receptury na výrobu piva. Z moderní doby můžeme připomenout Teilharda de chardin, který popisuje celý stvořený svět jako "božské prostředí" nebo papeže Wojtylu, který tak rád čerpal energii uprostřed tatranských nebo alpských štítů. Pozorovat, studovat a obdivovat stvoření znamená lépe chápat moudrost a krásu Stvořitele. A pocit posvátnosti a zázračnosti, vyvolaný vnímáním přírody, může být hlubokým duchovním zážitkem.

Možná je škoda, že církev v posledních staletích stále více nadřazovala nad všechny náboženské zkušenosti jedinou – setkání s Bohem skrze modlitbu, liturgii a svátosti. Z nich učinila striktní povinnosti, k nim vztáhla paragrafy kanonického práva, k jejich dodržování zavázala všechny křesťany ve svědomí. A přitom si nevšimla, že mnoha lidem už tyto formy moc neříkají, ale naopak vyhledávají jiné formy spirituality. Možná i to je pro mnohé naše současníky důvodem, proč se od církve odvracejí.

A tak bych vás rád vyzval – ano, nevzdávejme se liturgie a svátostí, ale nebojme se zároveň vyhledávat pro svůj duchovní život i jiné podněty, které jsou nám blízké a v nichž se nám Bůh také zjevuje:

• využijme prázdnin a dovolených k tomu, abychom se setkali s Bohem v přírodě – pro mnohé z nás to může znamenat hlubší a cennější duchovní povzbuzení než pouť do Medžugorje nebo do Říma
• neodvracejme uši, když uslyšíme hlas Boží v jemném vánku,
• neodvracejme oči, když uvidíme zjevení Boha v kráse hor či květů,
• nebojme se odpovědět, když nás osloví ptáček nebo kamzík,
• nepohoršujme se, když se nás Bůh v přírodě dotkne silněji než v Bibli nebo v eucharistii
• nehledejme hned dílo ďáblovo v léčivých prostředcích, které nám nabízí příroda,
• neutíkejme na břeh, když se Bůh dotkne našich rukou a nohou při plavání v moři nebo nás dokonce nechá kráčet po hladině,
• a hlavně: uložme si hluboko v srdci každé takové setkání – ve dnech vyprahlosti nás tato vzpomínka bude znovu přivádět ke zdrojům!