Církev žije

Synodní zápisy z litoměřické diecéze jsou kritické i nadějné. Věřícím na církvi záleží, touží po její reformě a jsou připraveni se pro ni angažovat.

Začal jsem pracovat, spolu s kolegou Radkem Vašinkem, farářem v Hrádku nad Nisou, na přípravě syntézy ze synodních skupin z celé diecéze. Pan biskup Baxant už si ty zápisy pročetl. V diecézním oběžníku napsal, že "Synodní zápisy nás mohou někdy až bolestně zasáhnout svou enormní kritičností, ale i potěšit výjimečným svědectvím věrnosti našich bližních." Chtěl bych se tedy dnes s vámi podělit o některé první dojmy.

Těch výstupů přišlo kolem sto dvaceti, a první, co mě zaujalo, je velká vážnost a odpovědnost, s jakou lidé k synodním diskusím přistupovali. Je jasné, že jim na církví záleží, touží po tom, aby plnila své poslání, aby přinášela lidem svědectví o Boží lásce. Zároveň je bolí, že je od toho ideálu daleko, a přitom není tak těžké pochopit, proč tomu tak je a v čem by se mohla změnit. A jsou ochotni a připraveni se do toho úsilí aktivně zapojit. O tom svědčí třeba tento zápis: "Sníme o církvi přijímající, milující, podporující, otevřené, radostné, která dokáže zahrnout různé spirituality. Církev jako domov, živá, jdoucí za Kristem, vedená Duchem svatým, která slaďuje tradici i inovace. Být církví není jen o tom chodit na bohoslužby, každý náš čin je činem církve. Můj hřích je hříchem celé církve, můj dobrý skutek je skutkem celé církve."

Synodní skupiny se většinou tvořily v rámci farností, a zápisy ukazují, že život v nich je velmi pestrý a různorodý. Na jedné straně skoro ideální společenství, ve kterém se lidé schází v různých skupinách, vymýšlí spoustu aktivit, pomáhají potřebným, vychází vstříc i těm, kdo jsou na okraji, a to všechno dělají ve vzájemném dialogu a s podporou svého faráře. A na druhé straně typické projevy klerikalismu, popsané třeba takto: "Naše farnost je uzavřena do sebe, kněz podsouvá, že svět je ohrožením, proto ani farnost s nikým nespolupracuje. Prostor pro dialog je minimální, převládá monolog kněze, pokud dialog, tak vedený manipulativně, názorové střety jsou řešeny z pozice autority."

I přes tyto negativní zkušenosti lidé často vyjadřují zájem, touhu spolupracovat, jak je to v dalším zápise: "Ve farnostech je nezanedbatelný počet vzdělaných laiků, kteří mohou při budování a oživení farnontí pomoci. Těm je třeba dát prostor. Model osamocený kněz a mlčící farníci ochromuje život církve, do budoucna je neudržitelný." Tento zájem o sdílení odpovědnosti jde dokonce i do finanční oblasti: "Rádi bychom na výplatu svého kněze přispívali a možná by bylo dobře, kdyby si farnost svého kněze živila. Jsme pro finanční příspěvek od každého uživatele čerpajícího z farního života na chod farnosti. Solidárnost však musí být oboustranná."

Jeden z klíčových problémů, možná ten úplně největší, vidí velká část respondentů v nedostatku kněží. Řešení hledají ve dvou směrech. Na jedné straně odbřemenit kněze: "Kněz se stává podnikatelem, stavitelem, projektantem, fundraiserem, atd. Nic z toho nestudoval a ani nechtěl studovat. Většinu těchto aktivit dělá s nechutí, jen z nutnosti, dlouho mu to trvá a nedostává se mu času na práci duchovního správce. Tuto práci by měli dělat lidé z oboru. Oficiálně k tomu ustanovení. S plnou zodpovědností. Kněz má jinou zodpovědnost a jiné poslání. Pak by mohl například obsloužit více kostelů."

A druhou cestu k řešení nedostatku kněží vidí věřící ve změně jejich současného způsobu života: "Kněží jsou na farách sami, pustnou, neuklízí, správně se nestravují... Osamělí kněží jsou lehkou kořistí nějakého příživníka, který je začne využívat." A pak jsou taky kněží vyhořelí: "Jsou starší nebo se jim v životě něco nepovedlo. Pak se lehce stane, že se zavírají na farách, neberou telefony, jsou nerudní a vykazují mladé rodiny s hlasitými dětmi z kostela, z odsloužené mše odcházejí okamžitě, aniž s někým promluví."

Tento problém nemá jednoduché řešení, určitě ale souvisí s celibátem. V synodních zápisech se aspoň na patnácti místech objevil požadavek, aby život v celibátu vycházel ze svobodného rozhodnutí a nebyl nutnou podmínkou kněžského svěcení. Třeba: "V povinném celibátu kněží nespatřujeme nutnost. Kněz, který by žil v manželství, je pro nás stejně důvěryhodný jako kněz, který si vybere celibát." Nebo: "Já si myslím, že k zdobrovolnění celibátu dojde, a to dost brzy - situace je prostě zralá. Že tím církev o cosi přijde, o jeden z mystických rozměrů, vnímám i já. A něco získá: věrohodnější, přirozenější přístup kněží k problémům běžného života svých věřících, pochopení pro radosti i těžkosti manželského a rodinného života."

Další cestou k řešení nedostatku kněží je restrukturalizace systému farností, který u nás zůstal v podstatě nezměněný od doby Josefa II. a dnes už není příliš funkční. To ale předpokládá dlouhodobou strategii na úrovni diecéze, kterou mnozí účastníci synodních diskusí postrádají. A když jsme u té strategie - opakovaně se taky ukázal zájem o misijní projekt: "V naší církvi se o této otázce v podstatě nehovoří, lidé nejsou vzdělávání v tom, jak by měli na svém společenském postu misijně působit a představy o misijním působení jsou zkreslené. Nám katolíkům chybí k hlásání evangelia odvaha. V budoucnu je třeba se této otázce ve farnostech věnovat, sdílet zkušenosti, vést dialog ve společenství, v modlitebních skupinách."

Zájem o předávání evangelia je až překvapivě velký, jen si s tím lidé moc neví rady: "V dialogu se světem je třeba revitalizovat slovník. "Církevničina" je nevěřícím, kteří touží po duchovní cestě, nesrozumitelná." Nebo jiný zápis: "Pro misii potřebujeme mít dostatečnou odvahu. Žít víru. Umět vnímat prostředí, ve kterém žijeme, a být otevření. O Bohu a víře se obvykle baví lidé, kteří řeší těžkosti ve svých životech. Takové rozhovory pak jsou na úrovni hluboké důvěry." A ještě jeden podnět: "Ujmout se slova je zodpovědností každého z nás, od církve v tom však potřebujeme podpořit. Chceme být častěji vyzváni k poskytnutí zpětné vazby. Žádáme od kněží větší srozumitelnost a otevřenost. Kněz by měl při kázání vědět, ke komu mluví, co chce říci a vyhnout se užívání zbožných frází."

Už jenom heslovitě připomenu další témata, která se v zápisech objevují: neprůhlednost finančního hospodaření církve; neexistence nebo jen formální fungování ekonomických a pastoračních rad; pastorační přístup k lidem žijícím v neregulérních svazcích, včetně stejnopohlavních párů; pozice žen v církvi. Zdůrazňuju, že všechno, co říkám, se týká naší litoměřické diecéze. A musím říct, že Jsem docela zvědavý, jaké budou výsledky jinde.

Kardinál Marx vydal před pár lety knížku s názvem Církev přežívá. Vyšla i v češtině. Když vidím její problémy a skandály, tak ten název docela sedí. Ale na druhé straně, když vidím, kolik zájmu o změnu, kolik ochoty k spolupráci je i na tom našem bezbožném severu, tak bych řekl, že církev žije. Jen si nesmíme pořád myslet, že ji tvoří jen faráři a biskupové.