Josef Zvěřina: Co je křesťanství?

Tento článek je součástí sborníku ODVAHA BÝT CÍRKVÍ, který sestavil Anastáz Opasek, OSB. Obsahuje třicet kratších textů od českého teologa Josefa Zvěřiny ze sedmdesátých let minulého století. Sborník byl vydán v nakladatelství Opus bonum v Mnichově v roce 1981.

CO JE KŘESŤANSTVÍ?

Bylo vynaloženo mnoho důvtipu ukázat křesťanství jako moudré, ba dokonce velmi rozumné, že není rozporu mezi vírou a vědou – a tak podobně. Bylo dáno mnoho odpovědí velmi krásných a hlubokých, takže by bylo pošetilé chtít zde napsat něco zcela nového, lámat si hlavu s novou, hlubší a úplnější definicí.

Něco se totiž tomu dokazování stále příčí, něco z křesťanství prostě nejde do těchhle rozumových škatulek vměstnat. Je zajisté třeba vážit si tohoto úsilí – opak by byl holou nespravedlností a nevděčností. Ale stejně je nutno poctivě přiznat, že se křesťanství obyčejnému rozumu také vzpírá, že je tak nějak stále bezbranné před moudrými tohoto světa. Ba i před Bohem.

Není troufalostí něco takového tvrdit? Bez nejmenší pochybnosti. Jenže už zakladatel křesťanství velebil Otce, že skryl tajemství Božího království před moudrými a chytrými, a že je odhalil maličkým /srv. Mt. 11,25/.

Křesťanství je bláznovstvím

Je v něm mnoho tajemství, které chytrý nepochopí a moudrý z nich také moc moudrý není. Pán se rodí ve stáji a umírá jako zločinec na kříži. Přijdou se klanět chudí, přijdou i moudří z východu; ale mocní, chytří, "dobře smýšlející", kteří se pokládají za spravedlivé, jej pronásledují a zabijí. Jeho předchůdce, který mu měl připravovat cestu, přijde brzy o hlavu na žádost tanečnice. Jeden z vyvolených dvanácti jej zradí a oběsí se. Skála, na které měla stát církev, jej třikrát zapře, než kohout zakokrhá – a mnozí s ním, jako ničemná sekta, nepřátelská lidskému rodu/srv. Tacitus, Annales 1,54/.

Nebe si vezměte začátky křesťanství u nás. Přinášejí je k nám nejdřív Řekové, Vlaši a Němci, kterým nikdo nerozuměl, jak se praví v poselství Rostislavově. I přijdou věrozvěstci výborní, kterým lid rozuměl, ale jsou žalováni, vězněni, jejich žáci vyhnáni a dílo zakázáno.

Nu a my? Nenapadlo vás ještě, zda nejsme blázni, když je nás hrstka a myslíme, že máme jediní pravdu? Ti druzí se všichni mýlí? Žijeme ve světě – a máme svět milovat, i když je špatný a nás nenávidí. Nebo máme žít ve světě, pohrdat jím, za nic jej nepovažovat? Máme tolik milostí a jsme tak špatní, že se nám někdy zdají lepší ti, kdo milost nemají. Je v nás Boží láska, když jsme tak rozděleni? – Tak bychom mohli pokračovat mnoha otazníky v době přítomné a množit je do doby budoucí.

A závěr by byl...? Ne, teď se zarazíme a už neřekneme tak lehce, že křesťanství je bláznovstvím. Něčeho se bojíme. Čeho? Jsme opatrní a chceme být moudří. Vzpíráme se. Čemupak? Právem se ptáme, zda má bláznovství nějaký smysl, zda můžeme bláznovství přijmout jako víru, zda můžeme chválit bláznovství jako moudrost. Zdá se nám, že bláznovství smysl nemá, přijmout je nemůžeme, za moudrost je považovat nechceme. Tak jak se z toho bláznovství dostaneme?

Křesťanství je bláznovstvím kříže

Křesťanství není bláznovství, ale bláznovstvím, a to bláznovstvím zvláštním, kvalifikovaným. Tomuto bláznovství kříže věnuje apoštol Pavel kus svého listu do Korintu, města na rozhraní dvou kulturních světů, kde "Židé hledají zázraky, Řekové moudrost" /srv. 1 Kor 1,22/. Tam přišel Pavel kázat "radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby kříž Kristův nebyl zbaven své působivosti" /v.17/, kázat Krista ukřižovaného /v.23/. Nauku o kříži považovali za hloupost /v.18/. Ale Pavel ve srovnání s ní považuje všechno za škodu a za bezcenný brak. /srv. Fil 3,7-8/. To není moudrost světa, ani těch, kdo svět ovládají /1 Kor 2,6/, ale před ní mizí mudrci, znalci Zákona, světští myslitelé /1,20/.

Jak najednou této změně rozumět? Jak to, že se bláznovství kříže stává moudrostí? Není to řečnický obrať? Co to konkrétně znamená, že zvěst o kříži je radostnou zvěstí, že kříž, znamení smrti, má moc a působivost, že přesahuje všechnu lidskou moudrost?

Všimněme si kříže nejdřív jako znamení. Stále je v něm něco napříč: horizontála je v rozporu s vertikálou, vertikála kříží horizontálu. Znamení, že věci nejsou jednoduché, a že je nesmíme vidět jednostranně. Kříží je lidská horizontála a Boží vertikála. Boží vertikála je však plně zakotvena v lidské horizontále. To lidské je nadto půleno – jako dobro a zlo. To ovšem ještě není zvláštní moudrostí, to je do jisté míry obraz a samozřejmost.

Moudrost kříže začíná tam, kde čteme smysl znamení. A ten smysl je, že kříž je nejvyšší lidskou, protože boholidskou, odpovědí tam, kde lidská moudrost selhává, kde už není odpovědi, kde ji může dát nám slabým Bůh. V kříži je naděje konečného vítězství pravdy, světla a života. Moc kříže je v tom, že uzdravuje naši slabost, vykupuje hřích, zradu, nesmyslnost, zlobu, hloupost, krutost a marnost. Moudrost kříže je v tom, že nám zjevuje zároveň bolest i radost, ale že radost zvítězí; smrt i život, ale že život nezanikne; nesmyslnost i pravdu, ale pravda nakonec zazáří.

Moudrost kříže začíná v tom, že pochopíme, jak a kdy milovat svět. Když jej poznáme jako ohrožený, nesmyslný, bolavý, zlý, absurdní: pak udeřila hodina naší lásky a nesmíme jej opustit.

Jakmile se však začne prosazovat jako jediná a nejvyšší hodnota, začne si hrát na pána a tvářit se jako nejdůležitější na světě, vyhlásí nárok na naši bezvýhradnou službu – tehdy jej nepovažujeme za nic, zříkáme se jej. Tehdy se změní moudrost světa milostí v moudrost kříže – a my, blázni, říkáme: jedině Bohu budu sloužit a jemu se klanět, jej nade vše milovat.

Moudrost kříže začíná tam, kde víme o lidské slabosti, vidíme nemožného člověka – a přece nad ním nelámeme hůl, neuhášíme doutnající knot a nedolomíme nalomenou třtinu. Nemáme však rádi člověka, který se povýšil na absolutno, protože to už není člověk, ale zrůda. Milujeme člověka, skutečného člověka, malého a současně velkého v tomto čase, a přece souseda věčnosti. Tehdy se zblázníme a milujeme toho člověka jako sebe sama.

Ale tím naše bláznovství nemá konce: naplní nás bláznivá radost.

Křesťanství je bláznovstvím pro Krista

Dobré vychování káže mírnit se v radosti. Stoická morálka nás vede k tomu, abychom nepohnuli brvou ani v radosti ani v bolesti. Proto nám jako klukům tolik imponovali Mayovi Indiáni.

Ale nezůstali jsme kluky, nejsme Indiáni. A Kristus říká něco jiného. "Což mohou být hosté na svatbě smutní, dokud je ženich s nimi?" /Mt 9,15/. Máme plakat s plačícími, radovat se s radujícími /Ř 12,15/, stále se radovat, vlídnost naše má být známa všem lidem, protože Pán je blízko /srv. Fil 4,5/. A tak někdy, když jsme doopravdy křesťany, blázníme radostí – na pohoršení moudrých a opatrných, stoikům i indiánům. Nikdo vás nesmí odsuzovat... nikdo vám nesmí upírat právo na vítěznou odměnu, nikdo, kdo si libuje v pokořování sebe, uctívání andělů, kdo se tváří, že je "ve viděních jako doma", říká náramně trefně sv. Pavel /Kol 2,16 a 18/.

A tak jdeme světem s bláznivou radostí, protože ten ukřižovaný Kristus je Boží moc a Boží moudrost /1 Kor 1,24/ a naše víra se zakládá na této moci /2,5/. Jeho síla se projevuje v naší slabosti (2 Kor 12,9).

A žijeme náramně dobrodružnou existenci: "Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i v obraně; za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle ‒ žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno." /2 Kor 6,4 - 10/.

Dejme se nakazit bláznovstvím kříže, bláznovstvím pro Krista.