Co je pravda?

Na podzim 2021, v době doznívající pandemie, jsem zveřejnil komentář o hledání pravdy. Myslím, že je stále aktuální.

Dnes si uděláme na začátku malý test: co myslíte, zvyšuje se stále na naší planetě počet lidí, kteří žijí v extrémní chudobě – tedy trpí hladem, nemají ani na základní životní potřeby? Zkuste si odpovědět ano / ne. Další otázka: Myslíte si, že členství v Evropské unii je pro Českou republiku nevýhodné, tedy že dáváme do evropské kasy víc peněz, než z ní dostáváme? Zase ano / ne. A do třetice: Myslíte si, že informace o sexuálním zneužívání v církvi jsou přehnané, že za tím stojí jen snaha očernit církev, ale ve skutečnosti je to zanedbatelný problém?

Správné odpovědi: extrémně chudých v globálním měřítku už dvacet let nepřibývá, naopak pomalu jich ubývá, extrémní chudobu se daří potírat; takže správná odpověď je ne. Česká republika získává z EU přes různé projekty zhruba dvakrát víc peněz, než do její kasy odevzdává, jsme tedy čistým příjemcem; správná odpověď opět ne. A informace o zneužívání v církvi vycházejí z prokázaných skutečností, z nezávislých výzkumů, rozhodně tedy nejsou přehnané. Čili pokud jste odpověděli třikrát ne, tak pracujete s informacemi dobře. Každé ano znamená, že jste uvěřili dezinformaci.

A teď se můžeme ptát: Jak to, že je tak těžké zjistit pravdu, když máme k dispozici nekonečné množství informací? Možná právě proto, v tom obrovském množství se totiž jen těžko orientujeme. Navíc naše psychika je nastavená tak, že očekává informace stručné, jednoznačné, srozumitelné. Média reagují na naši poptávku, aby nepřišla o svůj byznys, takže ty informace skutečně zkracují a zjednodušují. Jenže realita je často složitá, víceznačná a málo srozumitelná. Ve výsledku se nakonec s pravdou míjíme.

Sociální sítě jdou ještě dál: můžeme na ně napsat jakékoli nesmysly a vždycky jim někdo uvěří. Slovo už nemusí vyjadřovat pravdu. Musí rozjitřit emoce, aby na ně lidé reagovali lajkem, nákupem příslušného zboží nebo volebním hlasem. A když přece jen budete důslední a dokážete někomu, že tvrdí nepravdu, odpoví vám, že to jsou alternativní fakta. Pokud ten člověk bude bohatý, mocný nebo slavný, uvěří mu miliony lidí. A pak mu na základě jeho lží dovolí zavírat hranice, odsuzovat nevinné nebo rozpoutat válku.

Ano, žijeme v postpravdivém světě. Je vůbec možné zachovat si v něm smysl pro pravdu? Jako křesťané bychom na to neměli rezignovat. Boží přikázání vyžaduje pravdivost: "Nepromluvíš křivé svědectví…" Ježíš Kristus o sobě říká: "Já jsem pravda." Před svým soudcem Pilátem dokonce prohlašuje pravdu za svou nejvyšší hodnotu: "Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě." A papež František píše: "Musíme se učit odhalovat různé způsoby, kterými je pravda ve veřejné i soukromé sféře manipulována, překrucována a zakrývána. To, co nazýváme pravdu, nejsou jen zprávy o událostech, podávané novináři. Je to v první řadě hledání pevných základů pro naše rozhodování a naše zákony. Znamená to uznat, že lidský rozum je schopen přesáhnout bezprostřední záležitosti a uchopit pravdy, které jsou neměnné, které byly pravdou před námi a budou jí navždy." (FT 208)

To je hodně vysoká laťka. Myslím, že k jejímu překonání jsou nezbytné tři kroky.

Na prvním místě HLEDAT PRAVDU. Tedy čerpat informace ze spolehlivých zdrojů, přemýšlet o nich, vytvářet si vlastní názor, nepodléhat myšlení davu, mít kritéria k rozpoznání lži. Často není v našich možnostech spolehlivě ověřovat všechny informace – to se týká právě kontroverzních témat jako klimatická změna, očkování nebo migrace. Pak musíme věřit autoritám; ale najít takové autority, které si důvěru skutečně zaslouží, není snadné. Jedinou neomylnou autoritou je ovšem ten, který je Pravda s velkým P. S ním musíme své hledání poměřovat: ptát se, zda naše poznání je v souladu s Božím slovem, a prosit o dar jeho Ducha, aby nás při hledání pravdy vedl.

Druhý krok: ŽÍT V PRAVDĚ. Tedy podle toho, co jsem poznal jako pravdu, taky jednat. Když poznám realitu globálního oteplování, měl bych podle toho změnit své jednání v oblasti cestování, stravování nebo zacházení s odpadem. Což může být docela náročné. Na druhé straně je velmi lákavé žít ve lži, pokud mně ta lež poskytuje výhody. Za komunismu žilo mnoho lidí ve lži – dělali kariéru ve straně, ale stranické ideologii nevěřili. Jako manžel můžu dělat věci, které bych nechtěl, aby se dověděla moje žena, jako řeholník můžu leccos tajit před svým představeným. Jediný, před kým nic neutajím, je Bůh. On jediný ví o nejhlubších zákoutích mé mysli a mého srdce. Pokud jsem si toho vědom a žiji v pravdě před Bohem, tak pro mě bude snadné žít v pravdě i před lidmi.

A třetím krokem je SVĚDČIT O PRAVDĚ. Jestliže pravdu hledám a v pravdě žiji, bude ze mě pravda vyzařovat. A když moje slova a činy jsou vyjádřením toho, co si myslím a co cítím, tedy kým skutečně jsem, pak to na mně druzí poznají. Budu v nich vzbuzovat důvěru. A můžu jim pak pomáhat k tomu, aby i oni čelili dezinformacím a hledali pravdu. A zároveň jim budu ukazovat ten zdroj, ze kterého čerpám nejhlubší pravdu svého života: Ježíše, který je cesta, pravda a život.

Myslím, že v těchto třech krocích je dostatečný potenciál k tomu, abychom si zachovali smysl pro pravdu i ve světě, který ho ztrácí. Většinu lidí nezměníme; kdo se rozhodne žít ve lži, tomu v tom nezabráníme. A pokud se rozhodne žít ve lži většina společnosti, může to vést k tragickým důsledkům. Řecký filozof Hérakleitos kdysi vyslovil domněnku, že to, co přivedlo společnost a civilizaci na vrchol, obvykle způsobí i jejich krizi. A dnešní vědci, kteří studují dějiny civilizací, to potvrzují. Nedávno vyšla zajímavá knížka od našeho známého egyptologa Miroslava Bárty. Říká tam, že počátek naší takzvané "západní civilizace" lze ztotožnit s vynálezem knihtisku, ke kterému došlo kolem roku 1450. Právě knihtisk, tedy možnost ve velkém měřítku šířit a sdílet informace, odstartoval obrovský rozmach bádání, vynálezů a inovací, které nám během pár století přinesly obrovské zlepšení životních podmínek. A zdá se, přesně podle Hérakleitovy teorie, že tak jako šíření informací přivedlo naši civilizaci kdysi na vrchol, tak zase dnes šíření informací způsobuje její krizi. Stačí připomenout, že masově šířené dezinformace vytahují k moci nezodpovědné a nemorální jedince, způsobují smrt milionů lidí při pandemii, nebo zpochybňují pilíře demokracie, na kterých je založena stabilita naší společnosti.

Jak to všechno dopadne, zatím netušíme. Nikdo z nás nemůže obrátit tok dějin. Ale něco přece jen můžeme: můžeme zachovat v pravdě sami sebe. A taky můžeme motivovat k životu v pravdě ty, kdo váhají; ty, kdo by chtěli, ale nevědí jak na to; nebo ty, kdo prostě nemají odvahu.