Evropská synoda – národní zprávy z Polska a Německa

15.04.2023

Jelikož se v diskusích o synodě často mluví o rozporech, které jsou (spíše symbolicky) spojovány s odlišným přístupem Německa a Polska, uvádím zde pracovní překlad právě těchto dvou národních zpráv. Každý si tak může udělat vlastní obrázek, v čem tyto rozpory spočívají a jak je dotyční zástupci vnímají. Připomínám, že zprávy byly připraveny předem, proto se v nich ještě neodráží výsledky synodních diskusí.

Každá biskupská konference, jejíž zástupci se učastnili evropské kontinentální synody v Praze (celkem jich bylo 39), vypracovala zprávu o situaci církve ve své zemi. Na její přednesení měla vyhrazeno 6 minut. Všechny zprávy v některém z jednacích jazyků (angličtina, italština, němčina, francouzština, polština) jsou dostupné zde: https://prague.synod2023.org/it/rapporti-nazionali/.

Zprávy měly odpovědět na tři otázky, které byly formulovány v závěru Dokumentu pro kontinentální etapu (DKE) "Rozšiř prostor svého stanu!":

  • Které intuice po přečtení a modlitbě nad DKE nejsilněji rezonují s živou zkušeností a realitou církve na vašem kontinentu? Které zkušenosti jsou pro vás nové nebo poučné?
  • Jaká podstatná napětí nebo rozdíly se po přečtení a modlitbě nad DKE ukazují jako obzvláště důležité z pohledu vašeho kontinentu? Jaké otázky nebo problémy by se tudíž měly v dalších krocích procesu řešit a zvážit?"
  • Při pohledu na to, co vyplývá z předchozích dvou otázek, jaké jsou priority, opakující se témata a výzvy k akci, které lze sdílet s ostatními místními církvemi po celém světě a projednávat během prvního zasedání synodálního shromáždění v říjnu 2023?

Národní zpráva – Polsko

Mám tu čest představit hlas zástupců církve v Polsku. Na jeho textu jsme se shodli po modlitbě, reflexi a s přihlédnutím k hlasům, které v reakci na tři klíčové otázky z Dokumentu pro kontinentální etapu zazněly ze tří čtvrtin polských diecézí.

Odpověď na první otázku:

Mezi intuicemi, které je třeba zvláště vyzdvihnout v Dokumentu pro kontinentální etapu, je nepochybně pozitivní zkušenost dialogu, vzájemného naslouchání, pozornosti a otevřenosti mezi těmi, kdo se zapojili do procesu rozlišování na synodálních setkáních. Je to jasné znamení naděje pro univerzální církev. Kromě toho stojí za zmínku v Dokumentu naznačená starost o větší zmocnění všech v církvi (zejména laiků), v protikladu vůči klerikálním tendencím a sílící vlně lhostejnosti (jak ve vztahu k synodě, tak ve vztahu k životu víry obecně).

Mezi intuice, které rezonují s kontinentálními zkušenostmi, patří také touha po církvi, která je spíše domovem než formalizovanou institucí, a proto je schopna účinněji oslovit současný svět evangeliem; církvi, jejíž liturgie se slaví s úctou, poutavým a zároveň společenství vytvářejícím způsobem a kázání se zaměřují na Boží slovo. Silně se ozývá také zájem o životní prostředí a o lidi vyloučené na okraj, které by církev měla oslovit a hledat nové účinné pastorační metody a způsoby, jak s nimi navázat dialog. Jasný důraz by měl být kladen také na uznání hodnoty hnutí a sdružení, jejichž cílem je oživení a obnova církve skrze evangelizace a formaci ke křesťanské zralosti. Právě v nich se prohlubuje zkušenost společenství církve a její dynamický, misijní, apoštolský a charismatický charakter.

Odpověď na druhou otázku:

Mezi napětí a rozpory, které se zdají být obzvláště důležité, patří problémy se samotným chápáním synodality – jak jejího praktického účelu, tak jejího hlubšího teologického zakotvení v nauce o církvi. Uvažování o synodní církvi na jedné straně vzbuzuje mnoho nadějí – souvisejících především s odklonem od přílišného klerikalismu a od marginalizace role laiků; na druhé straně však vyvolává i znatelné obavy. Souvisí to mimo jiné s častým přesvědčením, že myšlenka synodality je ekleziologicky nová, tradici cizí a administrativně vnucená, a že synodální proces je ve skutečnosti procesem demokratickým a jako takový je výrazem podřízení se "duchu světa". Příklady tohoto strachu lze nalézt v některých kruzích v Polsku, kde dominuje překvapení, hrůza a potlačovaná nechuť k synodě. Vládne zde názor, že synoda se koná příliš rychle, což zvyšuje pocit chaosu, nepořádku a dojem, že to nikdo neřídí.

Otevřenost ekumenickému a mezináboženskému dialogu zdůrazňovaná v Dokumentu pro kontinentální scénu navíc naráží na obavy z rozmělnění katolické identity, které jsou přítomné v některých církevních kruzích. Zdá se, že mnozí z těch, kteří zvláště intenzivně vyjadřují takovéto pochybnosti, dosud důkladně nepřijali učení Druhého vatikánského koncilu na toto téma nebo ho vědomě zpochybňují. Jasné obavy vzbuzují i ​​otázky týkající se postoje církve k LGBTQ lidem, možnosti přístupu ke svátostem pro lidi žijící v nesvátostných vztazích a role žen v církevních strukturách (zejména otázka svěcení žen). Dokument pro kontinentální etapu jasně ukazuje, že mezi jednotlivými místními církvemi v těchto otázkách neexistuje shoda a že jsou velké rozdíly v postojích. Hlavní obavy jsou spojeny s přesvědčením, že zvažování pastoračních řešení těchto otázek může být předstupněm "doktrinálních změn" – před čímž se jednoznačně varuje. Mezi těmi, kdo vyjadřují takové obavy, je zároveň zjevná neschopnost rozlišovat mezi doktrinálními a pastoračními otázkami. Pastorační praxe je někdy ztotožňována s "doktrínou".

Odpověď na třetí otázku:

Mezi priority, které by měly být projednány na prvním zasedání synodního shromáždění v říjnu 2023, patří témata, které v odpovědi na druhou otázku vyvolávají obavy. Zdá se, že je palčivým problémem nalézt moudrou shodu mezi rozpory a pastoračními řešeními, která bez porušení doktrinální koherence umožní adekvátnější reakci na současné pastorační výzvy. Je také potřeba vysvětlit, co a proč patří do roviny stabilní doktríny a jaká pastorační řešení se mění s kulturním kontextem, stejně jako přístupné a hloubkové vysvětlení samotné myšlenky synodality.

Opakujícím se tématem je také otázka stylu výkonu moci v církvi a účasti laiků na ní. S tím souvisí otázky formace: potřeba prohloubit synodální formaci a interpersonální dovednosti kněží a také ekleziologická formace laiků. Je také nutné uznat potřebu hloubkové úvahy o službě laiků v církvi,

Naléhavou výzvou k akci je nepochybně problém mladých lidí, jejichž odevzdání se víře vyvolává zjevnou úzkost. Hlavní otázkou je, jak oslovit mladé lidi dobrou zprávou? V této věci je třeba pracovat nejen na komunikativnosti jazyka církve (zejména na jazyku pastorační služby a kněží), ale také na nových pastoračních impulsech, které se promítají do praktických evangelizačních řešení. V této souvislosti by však bylo těžké opomenout rodinu a problém prohlubující se krize rodinných vazeb.

Nakonec stojí za to zdůraznit, že účelem diskuse během prvního synodálního shromáždění v říjnu 2023 by nemělo být podlehnout pokušení vybudovat nějakou jinou církev, ale hledat odpověď na otázku, jak realizovat spiritualitu synodality v jediné Církvi Kristově s její hierarchickou strukturou.

Národní zpráva – Německo

Biskup Georg Bätzing, předseda Německé biskupské konference

Drazí bratři a sestry ve víře,

"Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti" – napsal apoštol Pavel svému učedníkovi Timoteovi (2Tm 1,7). Skutečně. Takového ducha potřebuje naše církev.

Chceme se zde v Praze učit od našich sester a bratrů ve víře, chceme také přispět svými zkušenostmi do globálního procesu. V roce 2019 jsme zahájili synodální cestu, protože odborný výzkum o zneužívání v naší církvi nám ukázal: Existuje těžká individuální vina; příliš mnoho duchovních zneužilo svou moc a odpovědní, v neposlední řadě biskupové, tyto přečiny kryli. Existují ale i systémové příčiny zneužívání moci. Nemůžeme je popřít. Jsme odhodláni vyvodit důsledky: duchovní i strukturální.

Situace, ve kterých žijeme v Evropě, jsou různé. Potřebujeme přesvědčivé odpovědi, jak můžeme v těchto situacích znovu objevit a hlásat evangelium. Ale nesmíme jít každý svou cestou. Kráčíme společně cestou, kterou Boží duch vede naši církev: na mnoha místech, s mnoha lidmi, v mnoha podobách. Je to kairos církve objevit a utvářet její synodalitu.

Ve všech diecézích, v mnoha skupinách a komunitách jsme v rámci přípravy na světovou synodu pečlivě zvažovali deset otázek a vytvářeli syntézu z odpovědí. Shromáždili jsme také angažované odpovědi na tři otázky, které nás mají vést zde v Praze. Přípravný dokument na nás udělal dobrý dojem. Vidíme v něm dobrou dokumentaci toho, co hýbe církví na celém světě, i v Německu.

Proto můžeme na první otázku s jistotou odpovědět, že naši církev spojují stejné zkušenosti, i když na ně ještě nemáme jasné odpovědi.

• Vnímáme, že ženy očekávají větší spoluúčast a zapojení, a že to je starostí celé církve.

• Vnímáme, že věřící chtějí mít hlas, když se diskutuje a rozhoduje o jejich záležitostech.

• Vnímáme, že se hledají nové formy, jak utvářet kněžství.

• Vnímáme, že posilování ekumenismu je srdeční záležitostí celé katolické církve.

• Vnímáme, že církev by měla být otevřená lidem, jejichž způsob života neodpovídá normám katechismu, včetně queer lidí.

Tyto obavy vnímáme a rozumíme jim. Já osobně je plně sdílím. Svůj úkol jako předsedy Německé biskupské konference vidím v tom, abych je zapojil do globálního procesu, který má za cíl obnovu církve.

Irme Stetter Karp – předsedkyně Ústředního výboru německých katolíků

Německá biskupská konference požádala Ústřední výbor německých katolíků, aby obě instituce společně převzaly odpovědnost za synodální cestu. Jako jeho předsedkyně vidím nelehkou situaci lidí, kteří přes všechna zklamání doufají v církev, která je silou míru. To mě motivuje. Na otázky neodpovídáme rozdílně, ale jedním jazykem.

Na druhou otázku odpovídáme: Katolická církev se nesmí dívat jen sama na sebe. Evropě hrozí vražedná válka. Po celém světě probíhají ničivé války a občanské války, které způsobují strašné utrpení. Tady v Praze potřebujeme znamení solidarity s oběťmi války, znamení naděje na mír. Nepotřebujeme to jen ve formě prohlášení. Potřebujeme to jako církev. Potřebujeme způsoby, jak upřímně přiznat svou vinu a posílit naši jednotu. Potřebujeme způsoby, jak dosáhnout genderové spravedlnosti. Potřebujeme cesty, jak vítat lidi mezi sebe. Naším cílem je překonat klerikalismus a posílit sdílenou odpovědnost za hlásání evangelia. Nepotřebujeme uniformitu. Potřebujeme jednotu v rozmanitosti. Pojďme společně hledat ty nejlepší odpovědi.

Třetí otázka vede k odpovědi, která spojuje realismus s vírou, nadějí a láskou. Nesmíme podporovat systematické zneužívání. Dlužíme to postiženým. Můžeme přemýšlet o charismatech, darech, službách a energiích Ducha, které všichni věřící přinášejí do Církve. Potřebujeme objasnit, co rozumíme pod pojmem synodalita: v tom, jak se díváme, jak posuzujeme a jednáme. Všeobecné kněžství všech není v rozporu se služebným kněžstvím – a naopak. Již nyní zažíváme v synodálním procesu společné jednání. Jak dojdeme ve společném procesu také k rozhodnutím?

Drazí bratři a sestry ve víře na Evropském synodním shromáždění,

v roce 2019, na začátku synodní cesty v Německu, papež František napsal dopis "Putujícímu lidu Božímu v Německu". Souhlasíme s papežem Františkem: synodalita slouží evangelizaci. Synodalita je duchovní proces, který má jasné formy. Papež František to řekl jasně: synodalita musí začínat "zdola", stále znovu. Teprve potom následuje "synodalita shora". Biskupové nesou odpovědnost za vedení: ne sami, ale společně, ve spojení s celým Božím lidem.

Vážení účastníci synody, toto spojení musíme upevnit v "duchu síly, lásky a rozvážnosti" (2Tm 1,7).