Existuje spiritualita bez Boha?

Kdysi dávno, v roce 2005, mně kdosi položil otázku, zda existuje spiritualita bez Boha. Vznikl z toho rozhovor pro jakýsi časopis (už nevím jaký...). Od té doby prošlo toto téma širokou reflexí i diskusí na různých úrovních. Myslím, že není na škodu přečést si moje tehdejší vyjádření, a srovnat si ho s tím, jak se na tuto věc díváme dnes.

Říká se, že každý člověk, který hledá přesah sebe sama, ať už v umění, ve vědě, ve službě potřebným či jinde, nakonec dojde do náruče Boží. Je tomu ale opravdu tak, jak si to my, věřící, představujeme?

• Představa nás křesťanů o Bohu a o duchovním životě je jen jednou z mnoha možných představ, i když věříme, že je podepřena autoritou Božího zjevení. Ale sama Bible na druhé straně říká, že Bůh a jeho působení se všem lidským představám vymyká. Souhlasím s tím, že lidé hledající přesah sebe sama jsou blízko Bohu – jen v určování, o jakého Boha konkrétně jde, bych byl velmi opatrný.

Existuje tedy spiritualita bez Boha?

• Záleží na tom, co si pod pojmem spiritualita představujeme. Chápeme-li ji v širokém smyslu, tedy jako hledání přesahu sebe sama, jako zakoušení či reflexi posvátna, pak může spiritualitu prožívat každý člověk jak zcela nezávisle na nějakém náboženském vyznání, tak v jeho nitru, stejně jako si může pro svou osobní spiritualitu vybírat ty prvky z rozličných duchovních tradic, které sám uzná za vhodné, a jiné odmítnout. Domnívám se, že právě současná doba je nabitá touhou po spiritualitě, i když kolem kostelů a institucionálních církví chodí většina lidí bez zájmu. Není však projevem této touhy třeba vyhledávání posvátných a tajemných míst, extatický prožitek pohybu v rytmu rockové hudby, víra v různé formy posmrtného života, snaha nalézt hluboký pocit sjednocení s partnerem v erotické zkušenosti nebo splynout s přírodou a vesmírem ve zkušenosti úžasu, zájem o trvalé zkvalitňování života formou psychoterapeutického doprovázení? To všechno může vést člověka k hlubokému duchovnímu životu, tedy k autentické spiritualitě, i když to nebude právě spiritualita křesťanská.

Jak potom chápat spiritualitu v úzkém smyslu?

• Spiritualita v úzkém smyslu je vázána na konkrétní náboženství nebo konfesi, je tedy naplněna obsahem charakteristickým pro dané náboženství. V případě křesťanství se spiritualita explicitně vztahuje k Duchu svatému, tj. třetí božské osobě, a k tomu, co Bůh prostřednictvím Ducha koná v člověku. Křesťanská teologie pak chápe spiritualitu jako odpověď člověka na konkrétní Boží iniciativu, jako přijetí nabídky ze strany Božího Ducha.

Neztěžují nám pak naše představy dialog s ateisty?

• Jestliže zůstaneme uzavřeni pouze v křesťanské perspektivě a nepřiznáme autenticitu jiným spirituálním zkušenostem, nebo je dokonce budeme považovat za plody zla, jak se to stále ještě někdy v křesťanském prostředí děje, pak skutečně jen těžko budeme hledat společnou řeč s ateisty. Pokud si ovšem uchováme úctu k jiným duchovním zkušenostem a prožitkům, pak se právě ony mohou stát východiskem dialogu s lidmi jakýchkoliv náboženských tradic, a dokonce i s lidmi nevěřícími. Obávám se, že křesťanů připravených právě k takovému dialogu nebude nikdy dost.