Jejich bolest je větší

Sexuální a mocenské zneužívání je otevřenou ranou církve. Můžeme ji vyléčit?

Minulý pátek jsem se ve Staré Boleslavi zúčastnil smírné adorace, diskusního setkání a bohoslužby za oběti sexuálního zneužívání v církvi. Akci vedl biskup Zdenek Wasserbauer. Jelikož jsem se sám s několika oběťmi i pachateli setkal a ten problém mně hodně leží na srdci, chtěl jsem tam nejen být, ale aspoň symbolicky pro ně něco udělat. Nakonec jsem se rozhodl pro jakousi kající pouť – dojel jsem z Teplic až do Boleslavi na kole, a myslel jsem přitom především na své dva spolubratry salesiány, kteří byli ze zneužívání obviněni. A zároveň jsem se modlil za všechny, které oni – a nejen oni – svým jednáním zranili, protože některé z nich taky osobně znám. Uvědomil jsem si, že jejich bolest je mnohem větší než bolest mých svalů po těch 112 našlapaných kilometrech. A taky že jejich bolest je mnohem větší než to, co teď po zveřejnění musí prožívat ti, kdo jim ji způsobili.

V našich diecézích i v řeholních provinciích se objevují stále nové případy a církevní představení se vlastně za pochodu učí, jak na ně reagovat. Některým se to daří, jiní spíš tápou a někteří jednají tak, jako by hloubku toho problému vůbec nechápali.

Učíme se všichni, pomalu a těžce. Nedávno se mně třeba jeden salesián spolupracovník svěřil s tím, jak je mu líto našeho obviněného spolubratra. Že mu připadá krutý ten zákaz konat veřejné bohoslužby. Ano, rozumím tomu. Ale zároveň chápu, že církev musela nastavit tvrdá pravidla. Jednak ve vlastním zájmu, aby nebyla obviňována, že ty věci neřeší, ale především v zájmu těch, kdo byli nebo by ještě mohli být zneužiti. Rozumím taky obavě z dehonestace těch kněží, kteří jsou pro mnoho lidí oporou a příkladem – nemělo by se to řešit spíš uvnitř církve, a nemluvit o tom na veřejnosti? Podle zásady, že špinavé prádlo se má prát doma? Jenže zkušenost v celém světě ukazuje, že právě a jenom díky medializaci se tím církev vůbec začala zabývat. Marek Drábek ve svém nejnovějším videu dokonce děkuje novinářům za to, jak velkou službu jí tím prokázali.

Můžete namítnout, že šířit o někom něco špatného, o čem nemáme jistotu, je pomluva, tedy hřích. Církev ovšem nikdy nezveřejňuje takové obvinění, u něhož by napřed neproběhlo důkladné šetření a hledání dalších svědectví. Teprve potom, když se potvrdí, že obvinění je důvodné, musí biskup nebo provinciál toho člověka odvolat z veřejné pastorační činnosti. A to už nelze utajit, lidé se ptají, požadují vysvětlení. Pak je třeba říct pravdu, nelhat, nezamlčovat, nezlehčovat.

Morální teolog Dominik Opatrný připomíná, že šíření pravdivých, ale negativních informací o konkrétním člověku, které se děje "bez objektivního důvodu", označuje morálka starodávným termínem "nactiutrhání". A zdůrazňuje, že zásadní jsou právě ta slova "bez objektivního důvodu. Od středověku se v knihách o morálce rozlišuje, zda je při odhalování chyb druhých nějaký závažný důvod, nebo není. A vždy byla shoda na tom, že pokud dostatečný důvod existuje, je možné příběh i jméno pachatele zveřejnit."

Na otázku, jaké můžou být ty objektivní důvody, Dominik Opatrný odpovídá: "Na prvním místě je to zájem oběti: může to být nejúčinnější způsob, jak ji i potencionální další oběti chránit. Kromě toho šířící se zprávy vytvářejí určitý tlak na pachatele a fungují jako sociální trest. Společnost tak monitoruje, co se v ní děje, a kontroluje autority, zda se dokáží s patologickými jevy vypořádat. Takže disciplína úplné diskrétnosti také není zdravá." Tak, tolik k tomu říká odborník moralista.

Problém zneužívání taky silně rezonuje v přípravném dokumentu podzimní synody: "Mnohé regiony uvádějí, že důvěra ve vysvěcené služebníky, v ty, kdo zastávají církevní úřad, v církevní instituce a v církev jako celek byla podkopána důsledky skandálu zneužívání ze strany duchovních nebo osob zastávajících církevní úřady: především zneužívání nezletilých a zranitelných osob, ale také zneužívání jiného druhu (duchovní, sexuální, ekonomické, zneužívání autority, zneužívání svědomí). Jedná se o otevřenou ránu, která stále působí bolest obětem, jejich rodinám i společenstvím." (s. 48)

Musím ale dodat, že nejde jen o problém katolické církve. Na webu Někdo ti uvěří je svědectví manželky evangelického faráře, která od něj zažívala psychické i fyzické násilí. "Její muž měl dvě naprosto odlišné tváře – duchovní navenek a pak tu domácí. Doma žádný duchovní život neprobíhal, manželé se spolu nemodlili, ani nemluvili o Bohu. Okolí, které si všímalo znaků domácího násilí (odřeniny, modřiny atd.), nechtělo proti tomu muži vystoupit právě proto, že byl duchovní." Takže klerikalismus v evangelické podobě…

Nebo husitská farářka Petra Šáchová, která začínala kdysi jako manekýna a dotáhla to až na Miss Praha roku 1970. Říká, že "to se děje ve všech církvích. Jenže u nás, v husitské, se všechno provalí. Katolíci umějí zametat věci pod koberec, kdežto u nás se to řeší veřejně, nejsme zvyklí něco tutlat. Já jsem studovala se starokatolíky i s pravoslavnými, takže vím, jak to chodí tam. My rozhodně nejsme ti nejhorší. Naopak." A pak vypráví – mimo jiné – příběh pražského biskupa Karla Bicana, který musel odstoupit, když se objevila nahrávka, kde vyznává lásku mladému muži. Přestože sám byl ženatý.

Ale vraťme se do naší církve: jelikož je katolická církev největší, tak má taky nejvíc těch problémových případů. Nejnovější souhrnná zpráva přišla ze Švýcarska: za posledních 70 let tam našli 510 obviněných mezi kněžími a církevními zaměstnanci, a 921 obětí. A konstatují, že "odsouzení pachatelé byli zpravidla církví potrestáni velmi mírně nebo vůbec". Předseda Švýcarské biskupské konference Felix Gmür řekl, že ta zpráva "šokuje a otřásá. Příliš mnoho církevních představitelů jednalo nezodpovědně po celá desetiletí. Za každým číslem se skrývá člověk, tvář, život, který byl zničen."

Když jsem se nedávno bavil s Jirkou Kylarem, který byl kdysi taky zneužíván knězem a teď vede spolek Někdo ti uvěří, tak jsme si společně posteskli, jak málo aktivit pro oběti zneužívání vyvíjí vedení naší české církve. Zároveň jsme si ale potvrdili zkušenost, že stále víc lidí se snaží porozumět, posunout své vnímání a chápání na základě nových informací. Velkou zásluhu na tam má právě spolek Někdo ti uvěří, premonstrát Marek Drábek nebo právníci Martina Vintrová a Daniel Bartoň. A taky Jiřina Kočí a mnozí další, kteří nejsou tolik vidět, ale pracují – a často taky trpí – ve skrytu. Přátelé, díky vám všem, má to smysl!

Na závěr musím jmenovat brněnského biskupa Konzbula, který tuto neděli představil nový projekt: obětem zneužívání nabízí zdarma pomoc specializovaných psychologů a terapeutů. Říká, že "oběti sexuálního násilí v církevním prostředí si kromě děsivého prožitku nesou dál i nedůvěru ke společenství věřících, ztrátu pocitu bezpečí a porozumění. Považoval bych za selhání, kdybychom tyto lidi nechali samotné a nenabídli jim odbornou podporu a duchovní doprovázení."