K synodnímu procesu: zakončení diecézní fáze – kněžský čtvrtek, laická sobota

Zase jsme o krok dál: v sobotu 21. května jsme při slavnostní mši svaté s biskupem Baxantem v litoměřické katedrále zakončili diecézní fázi synodního procesu. Ale pěkně popořádku.

Minule jsem psal o tom, že jsem spolu s Radkem Vašinkem, farářem v Hrádku nad Nisou, připravoval naši diecézní syntézu. Zapojili se do ní taky tři laici, od nás to byli Jirka Koriťák a Petra Kafková, kteří si zaslouží velké poděkování. Práce to byla docela namáhavá, protože jsme museli z nějakých 150 stran vytvořit deset, a přitom se nic důležitého nesmělo ztratit. Před vydáním definitivní syntézy byl pracovní text ještě rozeslán všem koordinátorům; došlo několik připomínek, které jsme zapracovali. A že jsme nakonec úkol splnili dobře, to mně potvrdil liberecký koordinátor Zdeněk Cvejn, který při diskusi v katedrále popisoval svou synodní zkušenost. Když prý dostal do ruky hotovou syntézu, začal v ní hledat to, co se svou skupinou napsal. A ke svému překvapení tam našel úplně všechno!

Ve čtvrtek 19. května jsem se spolu s Radkem Kuchařem, Pavlem Hertlem a Láďou Nádvorníkem zúčastnil kněžského dne, který se věnoval synodě. Pozvání přijala také paní Hana Pohořalá, členka národního synodálního týmu, která vyprávěla o svých zážitcích ze zahájení synody v Římě. V diskusi pak jeden kněz namítl, že podle původního zadání měla být synoda především duchovní proces, a ne pouze nadávání a kritizování. Ale když prý se dívá na ten výsledek, tak tam vidí samou kritiku. Pan biskup na to reagoval, že i tu kritiku potřebujeme slyšet. A paní Pohořalá dodala, že pokud z duchovního procesu vzejde kritika, tak to nemůže být nic špatného. Já jsem si přitom vybavil, jak jsem četl ty zápisy, že v naprosté většině byla kritika vznášena spíš s bolestí; ti lidé to nepsali z nepřátelství k církvi, ale naopak proto, že ji mají rádi, že jim na ní záleží.

Závěrečné setkání 21. května začalo slavnostní bohoslužbou. Tady si ale neodpustím kritický povzdech: ta masivní, krásně se lesknoucí biskupská berla, neustále nasazovaná a zase sundávaná mitra, zlatý pultík pod misálem, sehraná parta liturgických profesionálů, zcela oddělených od laiků... to mně nějak neladilo dohromady s duchem synody. A nebyl to jen můj názor.

Radek Vašinek v diskusi mimo jiné řekl, že synodální proces je polopřímka. Tedy že má jasný začátek, ale žádný konec. Pokračujeme tedy dál, a to nejméně na třech úrovních. V mnoha farnostech se v rámci synodních diskusí objevily věci, které je možné změnit, zlepšit už teď, není třeba čekat na rozhodnutí shora. Další návrhy, které jsou v syntéze, může uskutečnit vedení diecéze - pan biskup byl jednou z koordinátorek výslovně vyzván, aby začal pracovat na jejich realizaci. A pak jsou věci, které doma nevyřešíme a musí se jimi zabývat vedení církve, jako třeba často opakovaný návrh na zrušení povinného celibátu.

Tak se těším, že i v naší farnosti ten proces bude pokračovat. A děkuji všem, kteří se do něj zapojili.