Kázání na pohřbu mých sourozenců Marie a Pavla (22.8.2007)

Drazí členové naší rodiny – Martinkovy a Slukovy,

příbuzní, přátelé a všichni dobří lidé,

kteří jste přišli na tuto poslední rozlučkovou párty s Marií a s Pavlem!

Chci vám nejdříve říct, o čem toto kázání nebude:

• Nebudu pátrat po tom, proč se to všechno stalo nebo jaký to má smysl. Odpověď na tuto otázku neznám a už se ji ani nepokouším hledat.
• Nebudu vás přesvědčovat o naději na věčný život, o tom, že Marie i Pavel jsou teď s Bohem v nebi. Jsme křesťané a tato víra je pro nás samozřejmostí.
• Nebudu vám vyprávět o tom, jak Pavel a Marie žili. Většina z vás je znala.
• A nebudu mluvit ani o tom, jak umírali. Tyto chvíle zůstanou jako nejcennější perly navždy ukryté v paměti a v srdcích jejich nejbližších a jen oni mají právo podle svého uvážení z tohoto pokladu rozdávat.

Chtěl bych mluvit o něčem jiném. Zdá se mně totiž, že tou bolestí a temnotou, kterou prožíváme, prosvítá jakýsi paprsek světla. Ten paprsek se jmenuje LÁSKA.

Máňa i Pavel ve svých posledních dnech dali svým blízkým tisíci způsoby najevo, jak moc je milují. Jejich partneři, Honza a Anička, o tom vědí nejvíc.

Nezapomenutelné chvíle prožívaly děti Slukovy, když je tatínek uprostřed prázdnin svolal domů a pak společně sedávali každý večer, až do toho posledního, u máminy postele a povídali si s ní a modlili se. Nebo děti Martinkovy, když si je tatínek večer před svou smrtí volal jednoho po druhém, aby jim vyjádřil svou lásku, rozloučil se s nimi a požehnal jim.

Někteří přátelé Máni a Pavla cestovali stovky kilometrů, aby se s nimi mohli rozloučit a říct jim, že si jich váží, že je obdivují a že je mají rádi.

V jejich blízkém okolí došlo k usmíření nejednoho konfliktu, k vzájemnému odpuštění, k narovnání narušených mezilidských vztahů.

Péče, kterou oba potřebovali, si v poslední době vyžadovala plné nasazení všech členů jejich rodin – i tyto mimořádné výkony jsou důkazem lásky, která se nebojí ani oběti.

Stěží bych vyjmenoval všechny přátele a známé obou rodin, kteří jim pomáhali se spoustou starostí každodenního života. A vy všichni, kteří jste se dnes přišli s nimi rozloučit, dáváte tím také najevo svou blízkost…

Snad tedy nepřeháním, když řeknu, že kolem těch dvou těžce nemocných a umírajících lidí se vytvořil veliký kruh vzájemné pomoci, obětavosti, odpuštění a lásky.

Ale nešlo jen o lásku lidí. Setkávali jsme se také s téměř hmatatelnými projevy lásky Boží. Služba několika kněží, kteří Marii a Pavlovi zprostředkovali svátosti; eucharistie, která byla slavena u jejich lůžek; modlitby, oběti a poutě stovek lidí – to všechno se muselo nějak projevit.

Třeba v tom, že nikdo z nás neztrácí víru v Boha, ale naopak se mu teď cítíme mnohem blíž než dřív. Když Pavel onemocněl, prosil Boha, aby mu dal dvacet let života – aby mohl vychovat své děti. Později slevil na deset. Nakonec mu byly dány jen tři roky. Prožil je naplno – a krátce před smrtí řekl, že v těch třech letech dostal od Boha nejvíc darů za celý svůj život.

Taky teď daleko víc vnímáme ono propojení našeho hmotného světa s tím druhým světem, se světem pro nás zatím tajemným a nepředstavitelným, a přesto tak blízkým. Jedním z nejcennějších znamení tohoto propojení je datum smrti Pavla a Marie – předvečer a samotný svátek Panny Marie nanebevzaté: ta, kterou oni i jejich rodiny tolik ctili a milovali, je přijala do své náruče. Zvláště u Máni byl tento doprovod nebeské Matky až zarážející: k většině zlomových událostí – od prvního zjištění nemoci před čtyřmi roky, přes operaci až po její smrt a dokonce i tento pohřeb – došlo ve dnech nebo aspoň v těsné blízkosti významných mariánských svátků.

Může-li tedy k tomuto podivnému příběhu existovat nějaký klíč, můžeme-li v něm odhalit alespoň náznak nějakého smyslu, může-li v něm někdo nebo něco mít poslední slovo, pak to nebude smrt, ani beznaděj nebo temnota. Poslední slovo zde má LÁSKA! A je-li láska tou nejvyšší hodnotou, jak nám říká Bible a jak to potvrzuje i naše lidská zkušenost, pak jsme my všichni touto tragédií nejen mnoho ztratili, ale také mnoho získali.

Na prvním místě Marie a Pavel: z laskavé a pečující náruče svých nejbližších byli přijati do stejně tak milující náruče Boha a jeho Matky – tam, kde už nemusí trpět, kde už není žádná bolest.

Naopak my ostatní si teď budeme muset sáhnout až na dno bolesti a smutku. Čeká nás dlouhý čas, kdy nám budou tito dva lidé moc chybět. Čas, kdy se budeme pomalu a s velikou námahou učit žít bez nich – pro ty nejbližší to bude znamenat žít úplně jinak než doposud.

Ale pokud přitom budeme čerpat ze zkušenosti posledních dnů, kdy se nás láska hmatatelně, i když velmi bolestně dotkla,

• pokud nás i nadále bude provázet vzájemná pomoc a blízkost našich přátel,
• pokud budeme stále cítit podporu Marie a Pavla z nebe – tak jak to vnímáme od prvních chvil, kdy od nás odešli,
• a pokud neztratíme víru v milujícího, i když nepochopitelného Boha,