Křesťanství bez náboženství

26.07.2023

Loni jsem si v Římě koupil knížku Per un cristianesimo senza religione; Ritrovare la "Via" di Gesú di Nazaret (Křesťanství bez náboženství; Znovu objevit "Cestu" Ježíše z Nazareta) od italsko-kanadského kněze a teologa Bruna Moriho. Čtu ji už podruhé a nacházím v ní mnoho pohledů, které jsou mi blízké a sám bych je neuměl tak výstižně formulovat - včetně jisté nadsázky, k níž se autor někdy uchyluje. Rád bych se s vámi podělil o některé citace.

Musíme připustit, že pokud lidé nemohou o Bohu vědět absolutně nic, tak různá náboženství přesto tvrdí, že o Něm vědí všechno. Náboženství napsala celé knihovny, aby vyjmenovala, vysvětlila a dala poznat do nejmenších podrobností, co Bůh je, co si myslí, co dělá, co má rád a co nemá rád nebo co ho přivádí ke vzteku. Náboženství například vědí, co si Bůh myslí o ženské módě, jídle, sexu, tanci a politice. Náboženství vědí, že Bůh se rozhněvá, když se nedodržuje sobota, ramadán, příkaz nedělní mše. Vědí, že Bůh ztrácí nervy, pokud ženy jdou na pláž v bikinách nebo tangách; pokud jdou do kostela s příliš hlubokým výstřihem nebo s příliš krátkou sukní; nebo když v Íránu chodí bez závoje a v Pákistánu bez burky. Vědí, že Bůh je proti rozvodu, kondomům, potratům, oplodnění in vitro, svěcení žen na kněze, homosexualitě a sňatkům homosexuálů. Vědí, že Bůh je podrážděný, když se dva muži nebo ženy milují a když dospívající uvolňují své napětí masturbací…(s. 30)

Zjevení dnes přichází ne skrze svaté knihy, ale skrze knihu Universa. Dnes jsou ti, kteří jsou trochu obeznámeni jak s poznatky a objevy moderní astrofyziky, tak s novou formou "náboženské" reflexe, kterou tyto poznatky umožnily, přesvědčeni, že pravé Boží zjevení člověku, pokud nějaké zjevení existuje, se již neodehrává prostřednictvím náboženských knih, ale prostřednictvím knihy Vesmíru.

V této knize odhaluje poslední Tajemství všechny podoby své velikosti a krásy. Toto Tajemství nyní promlouvá k mysli a srdci člověka nejen jazykem nevysvětlitelného a překvapivého záměru, ale také stejně strhujícím příběhem o nepředstavitelném toku vztahů, spojení, přitažlivostí, vzájemných závislostí a hlubokého společenství, které spojuje Celek se všemi věcmi. Proud nepřetržitě aktivovaný "laskavou Energií" v pozadí, která proniká do celého Kosmu a vytváří složité struktury plné velkoleposti, života, ducha, vědomí a lásky.

Lidé naší doby tedy zahlédnou nebo objeví stopy božské přítomnosti v našem světě především v příběhu vzniku, formování a vývoje vesmíru, tak jak ho popisují dnešní vědci, "mudrci" moderní kosmologie.

Mnoho z těchto lidí si již osvojilo víru, že astronomický vesmír je jedinou existující realitou, a že proto vše, co existuje, včetně Boha, je nezbytně jeho součástí. Nejvyšší Tajemství, kterému lidé říkali "Bůh", je možná, jak již řekl Lenaers, nejhlubší podstatou všech existujících bytostí, a proto je nesmyslné hledat stopy jeho přítomnosti jinde. (s. 133)

To vysvětluje sklon nových generací "vidět" a "cítit" přítomnost božského tajemství více v kráse přírody než v obřadech, modlitbách, svátostech, kouzlech a mantrách náboženství. Pokud jsme my lidé součástí Vesmíru a je-li Vesmír branou k oné původní dobrotivé a láskyplné Energii, kterou označujeme tradičním jménem "Bůh", pak musíme dojít k závěru, že v určitém smyslu jsme i my proniknuti Bohem; a že láska, kterou cítíme, je lidský způsob, jak manifestovat přítomnost "božského" v našem světě.

Je zajímavé povšimnout si překvapivé shody tohoto moderního způsobu chápání Božího tajemství s představou, kterou o něm měl Ježíš Nazaretský a která je obdivuhodně shrnuta ve větě spisu připisovaného evangelistovi Janovi: "A my jsme poznali a uvěřili v lásku, kterou k nám Bůh má. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm" (1 Jan 4,16).

Tento nový způsob vnímání Boha činí křesťanství velmi aktuálním a moderním. Ve skutečnosti může vrátit "Cestě", kterou navrhl Ježíš, přitažlivou sílu, kterou během staletí ztratila, a svým následovníkům svobodu, kterou nikdy v minulosti neměli. Může je účinně osvobodit ze sevření a závazků náboženství, jeho doktrín a obřadů, což jim umožní zůstat navzdory všemu věrní duchu a učení svého Mistra.

Tím, že zakládají Boží přítomnost na přítomnosti lásky ve světě, jsou nové dějiny vesmíru pro dnešní křesťany hmatatelným důkazem neuvěřitelné intuice proroka z Nazareta. A jsou také potvrzením pravdivosti a platnosti jeho poselství. Kromě toho lze nový příběh o vesmíru považovat za nejlepší evangelium nebo "dobrou zprávu" o Bohu, kterou jsme kdy slyšeli. I pro nevěřící může být tento příběh pozvánkou, aby prožili svůj život v harmonii lásky a aby mohli realizovat sami sebe v celé škále jejích variací. (s. 141)

Ježíš byl člověkem spirituality, a ne náboženství. Nikdy nebyl členem kněžské kasty, ani zákoníkem, ani levitou. Jako Izraelita patřící k "vyvolenému" lidu Smlouvy nikdy nebyl "fanatikem" Mojžíšova zákona ani chrámu. Neváhal kritizovat židovské náboženství své doby a relativizovat význam a funkci chrámu ve vztahu věřícího k božství. Jeho učení se nikdy nesoustředilo na nutnost dodržovat předpisy Tóry, ale na potřebu být otevřený druhým, a proto se starat o všechna stvoření a milovat je. Proto se Ježíš vyhýbal náboženství a jeho pravidlům, příkazům, závazkům a zákazům, jeho kultovním normám, které systematicky a vědomě překračoval: rituální omývání, povinný půst, zachovávání soboty atd. Nikdy tedy nebyl "zbožným" mužem v obvyklém smyslu těchto termínů.

Ježíš se nikdy necítil vázán dobovými tabu ohledně vztahů se ženami a pohany. Nikdy se nezabýval náboženskými normami, které určovaly podmínky čistoty a nečistoty. Vší silou se bouřil proti formalismu kněžské kasty; proti fundamentalismu, pokrytectví, marnivosti, touze po moci a poctách ze strany náboženských autorit své doby. Dá se tedy říci, a jeho odpůrci ho na to neváhali upozornit, že byl špatným "praktikujícím". (s. 182)

Osobně jsem přesvědčen, že v minulosti žádné náboženství neurazilo památku Ježíše Nazaretského tolik jako náboženství křesťanské. Vše, co Ježíš odsoudil, křesťanské náboženství schválilo, přijalo a praktikovalo. Všechno, co Ježíš nabízel, křesťanské náboženství odmítlo. Vše, co Ježíš doporučoval, křesťanské náboženství neschvalovalo. Vše, co Ježíš tvrdil, křesťanské náboženství ve skutečnosti popíralo. Vše, po čem Ježíš toužil pro své učedníky, křesťanské náboženské autority pro svou církev odmítly.

Místo toho, aby bylo křesťanské náboženství na straně slabých, chudých a utlačovaných, jak to dělal a žádal Ježíš, vždy se snažilo být na straně bohatých, silných, mocných, dobyvatelů a utlačovatelů. Místo toho, aby zastávali ty nejjednodušší a nejskromnější posty, chtěli představitelé křesťanského náboženství vždy obsadit ta nejdůležitější, nejvyšší a nejnápadnější místa. Namísto přijetí postoje dostupnosti a služby, vůdci křesťanského náboženství vždy upřednostňovali styl moci, autority a prestiže, která se nechá obsluhovat, respektovat a uctívat. (s. 98)

Osobně si myslím, že je urážkou historické paměti Ježíše Nazaretského chtít ztotožňovat tohoto muže s náboženstvím nebo dělat z něj emblematickou a reprezentativní postavu systému náboženských dogmat, jak to stále činí církev. Jak jsem v této knize několikrát uvedl, Ježíš z Nazaretu nikdy nebyl mužem náboženství ani vyznavačem náboženství. Dokonce bych si dovolil hypotézu (a já ji považuji za jistotu), že kdyby Ježíš poznal křesťanství v římsko-katolické podobě, kterou získalo v průběhu staletí po Nicejském koncilu, tak by se s ním neztotožnil a postavil by se proti němu s mnohem větším nasazením a důsledností, než jak to udělal se židovským národem své doby. Tyto úvahy nám pomáhají lépe porozumět velké závažnosti posunu, který utrpěla "Cesta", kterou otevřel Ježíš z Nazaretu, když se ve čtvrtém století proměnila v náboženství; tedy v oficiální a hierarchický systém moci, který obnovil všechny ty postoje, chování a falešné hodnoty, které Ježíš kritizoval, odmítal a odsuzoval. (s. 195)