Mezi dobrem a zlem

24.05.2023

Vnímat bolest obětí zneužití neznamená ztratit úctu k těm, kdo ho způsobili. Vnímat krizi demokracie neznamená směřovat k totalitě.

Dnes se chci zastavit u několika událostí z posledních dnů, které se mě i osobně hluboce dotýkají.

A já k tomu dodávám, že bych chtěl žít v Evropě Petra Koláře, a ne v Evropě Dominika Duky. A taky že bych chtěl žít v církvi, která vnímá bolest těch, kdo prožili trauma zneužití, a zároveň neztrácí úctu k lidské důstojnost těch, kdo ho způsobili.

První je zpráva o obvinění ze sexuálního zneužívání, kterého se měl dopustit další z našich spolubratrů. Jde o Jožku Kopeckého staršího – vy, kdo se pohybujete v salesiánském prostředí, ho jistě znáte a dostaly se k vám už taky podrobné informace. Jožka se podílel na formaci několika generací salesiánů, a ještě víc salesiánů spolupracovníků, tedy laických členů salesiánské rodiny. Vzpomínám si, jak ještě za komunismu, když neměl státní souhlas k duchovenské činnosti, měl vyhlášenou hodinu odpoledne po práci, kdy se s ním kdokoli mohl setkat na určeném místě v Praze. Byl stále k dispozici, uměl naslouchat, řešit problémy, organizovat akce… Mnoho lidí díky němu objevilo svou životní cestu. Všichni známe jeho laskavý úsměv. V posledních letech žil na faře v Sebranicích, je mu 88 let.

Minulou neděli zveřejnil náš provinciál Martin Hobza prohlášení, které se četlo v kostelích v litomyšlském vikariátu a najdete ho na webových stránkách salesiánské provincie. Píše v něm, že podle oznámení několika osob se Jožka dopouštěl opakovaně od 80. let jednání, spočívajícího v nepřípustných dotycích vůči nezletilým. Případy byly prošetřeny podle závazných celocírkevních pravidel a zaslány do Říma, a ta obvinění byla shledána jako důvodná. Oběti ovšem odmítly řešit to cestou trestního oznámení. Provinciál i královéhradecký biskup přesto museli zakázat Josefovi veškerou pastorační činnost.

Opět se kolem toho točí staré známé otázky jako: "Proč o tom začaly mluvit tak pozdě, proč se to muselo zveřejňovat, jaké na to máte důkazy, proč to neřeší policie…?" Nechci ale zacházet do detailů. Jestli vás to zajímá, tak si přečtěte podrobnější vysvětlení provinciála, které jsem vyvěsil na svůj web. Já se chci teď zamyslet jen nad jednou otázkou, která je klíčová pro mnohé z nás, a nejen v tomto případě: jak je možné, že člověk, který evidentně udělal tolik dobrého, mohl zároveň některé lidi tak hluboce zranit? A znamená to znehodnocení veškeré jeho práce? Tyhle otázky jsme si začali klást už v souvislosti s obviněním jezuity Marko Rupnika: máme teď začít bourat jeho krásné mozaiky, které zdobí poutní místa na celém světě? Máme přestat věřit jeho textům, které jdou na hlubinu duchovního života?

Není snadné na to odpovědět. Já si nacházím takovou částečnou, dílčí odpověď ve své vězeňské zkušenosti: vždycky jsem se držel zásady, že pachatel trestného činu je člověk, který udělal něco zlého, ale není to zlý člověk. Je v něm, přes to všechno zlo, zároveň potenciál dobra, na kterém se dá pracovat a rozvíjet ho. A někdy jsem byl hodně překvapený, jak ten zločinec, kterým všichni pohrdali, se najednou zachoval láskyplně, vstřícně, obětavě. Nakonec všichni přece konáme dobro i zlo. Někdy možná děláme věci, které myslíme dobře, a nenapadne nás, že ten druhý je může vnímat jinak. Nevidíme do duše těch, kteří se dopustili zneužívání. Nevíme, jaké vnitřní boje museli prožít, jestli je už tenkrát trápily výčitky svědomí, nebo jestli mají výčitky až teď po letech, kdy zjišťují, že těm lidem skutečně uškodili. Nebo jestli žádné výčitky nemají…

Vím, že cokoli k tomuhle tématu řeknu, může být napadeno z obou stran: jedni mě obviní, že hájím pachatele a znevažuju utrpení obětí, druzí přesně naopak – že házím hnůj na nevinného člověka. Přesto se odvažuju o tom mluvit, protože si myslím, že je to důležité nejen pro ty zúčastněné, ale i pro nás, abychom hlouběji nahlédli do věcí, kterým stále málo rozumíme, a učili se s nimi pracovat. Náš provinciál nás vyzval, abychom o této věci hovořili. Abychom sdíleli, co to s námi dělá. Protože mlčení nepomáhá. Takže za sebe říkám: mám rád Jožku Kopeckého tak, jako jsem ho měl rád po celý život. V této chvíli si ho navíc vážím i proto, jak se snaží odpovědně k celé kauze postavit. I když nemůžu hodnotit, jestli je to dostatečné pro ty, kterým uškodil.

Druhá aktuální událost, kterou chci zmínit, je kolokvium s názvem Budoucnost střední Evropy, které se konalo teď v pondělí v Břevnovském klášteře pod záštitou kardinála Duky. Organizoval ho spolek Patrimonium Sancti Adalberti, tedy Dědictví svatého Vojtěcha, k němuž se hlásí lidé blízcí politickým hnutím jako SPD nebo Trikolora. Cílem jejich debat je politické a ideologické osamostatnění středoevropského prostoru od západní Evropy, tedy fakticky odklon od Evropské unie, což by mělo za následek uvržení do moci Ruska. Do té střední Evropy přitom počítají Maďarsko, Slovensko, Česko, Polsko a případně taky Rakousko a část Balkánu. Mluvím o tom proto, že jde o docela vlivný proud v rámci katolické církve, který považuje jakýsi západní progresivismus a levičácký liberalismus za ohrožení křesťanských hodnot. Já naopak považuju jejich protizápadní směřování za ohrožení naší bezpečnosti a svobody – což jsou jistě taky křesťanské hodnoty.

A poslední informace: včera zemřel jezuita Petr Kolář, můj kamarád, kterého jsem potkával na Ječné ulici mezi Jabokem a jezuitskou rezidencí. Jelikož naše komunity jsou od sebe vzdálené jen pár desítek metrů, tak jsme se čas od času setkávali všichni společně, jezuité a salesiáni, a Petr tam vždycky přinášel moudré, a tak trochu revoluční myšlenky. Kdo ho neznáte, tak emigroval v roce 1968, řadu let žil v Paříži, kde se podílel na vydávání zakázaných knih a jejich posílání do Československa. Já jsem se s ním poprvé setkal, když jsem měl možnost v létě 1989, krátce před sametovou revolucí, cestovat ještě se dvěma spolubratry do západní Evropy. Přijeli jsme do Paříže, Petr nás tam ubytoval a pak nás v deset hodin večer naložil do auta a do půlnoci vozil po noční Paříži. Pro mě to byl tenkrát obrovský zážitek. Ukázal nám všechno, co se dalo, dokonce jsme projeli i slavnou uličkou prostitutek Rue Saint Denis. V roce 1990 se Petr Kolář vrátil do Československa a nastoupil do náboženské redakce Českého rozhlasu, v posledních letech spolupracoval s časopisem Universum. Tak ti chci, Petře, poděkovat za tvůj plodný život i za tvé přátelství. A přidávám citát, který ukazuje tvou vizi Evropy, jinou, než má kardinál Duka:

"My křesťané musíme nabídnout obraz nové Evropy. Do svého obrazu vkládám solidární lid, vášnivě toužící po spravedlnosti a pokoji. Lid s mozaikou jazyků, kulturního dědictví, žijící spolu ve svobodě a vzájemném pokoji. Lid respektující jinakost druhých, schopný odpouštět a smiřovat se. Můj obraz představuje Evropu, v níž se zraněným dostává péče a naděje na uzdravení, kde chudí nalézají potřebnou oporu ve své nouzi a migranti náhradu za ztracený domov. V této Evropě je smyslem politiky úsilí o mír ve vztahu k jiným politickým uskupením."

A já k tomu dodávám, že bych chtěl žít v Evropě Petra Koláře, a ne v Evropě Dominika Duky. A taky že bych chtěl žít v církvi, která vnímá bolest těch, kdo prožili trauma zneužití, a zároveň neztrácí úctu k lidské důstojnost těch, kdo ho způsobili.