Mladým to nic neříká...

Proč se vyprazdňují kláštery? Má řeholní život ještě budoucnost?

Snad si teď můžeme trochu vydechnout a vrátit se k církevním tématům. My salesiáni jsme včera oslavili svátek Dona Boska. Jsem rád, že patřím do téhle party, myslím, že děláme spoustu dobré práce. Ale ubývá nás: v devadesátých letech u nás bylo přes dvě stovky salesiánů řeholníků, ročně přicházelo i dvacet noviců. Dnes je nás polovina a nový zájemce přijde stěží jeden za rok.

A nejde jen o nás, ale o téměř všechny řády a kongregace na celém světě. Nedávno jsem si přečetl knížku s názvem SESTRY. Jsou to rozhovory s šesti řeholnicemi, které zastupují čtyři generace. Vybavoval jsem si přitom stovky sester, které jsem za svého života potkal. Asi nejvíc sestru Iluminátu z kongregace svatého Cyrila a Metoděje, která učila moji maminku na gymnáziu a ona ji pak celý život navštěvovala, i s námi dětmi. Tak jsem třeba poznal Bílou Vodu, kterou nedávno proslavil román Kateřiny Tučkové, nebo pana kardinála Tomáška, u nějž ta sestra pracovala v kanceláři. A taky jsem navštívil ústav sociální péče na Velehradě, kde se řeholnice staraly o děti s nejtěžším postižením, tělesným i mentálním. Dodnes si pamatuju, jak silný to byl pro mě zážitek, a jak jsem ty ženy obdivoval. Říkaly: komunisti se snaží řeholní život zničit, ale tady jsou rádi, že nás mají. Protože na takovou práci civilní zaměstnance neseženou.

Myslím, že to platí i dnes: většina řeholních sester obětavě slouží Bohu a lidem, jsou radostné a šťastné. Věří, že naplňují Boží povolání. Často se k tomu rozhodly pod vlivem výrazných osobností. Podobně jsme to měli i my, salesiáni a členové dalších mužských řádů: pro mě byl třeba velkým příkladem Václav Filipec nebo Jaroušek Kopecký.

Vypadá to jako krásný příběh s nadějnou budoucností. Jenže dnes se mladí lidé do života takto zasvěceného Bohu vůbec nehrnou. Třeba počet řeholních sester na celém světě se za posledních šedesát let snížil asi z milionu na 600 tisíc, přestože počet katolíků se zvýšil skoro na trojnásobek. Jinak řečeno: před 60 lety bylo z tisíce katolických žen pět řeholnic; dnes je to jedna. Podobně před 60 lety připadalo na jednoho kněze něco přes tisíc věřících, dnes je to víc než tři tisíce. Přitom se stále modlíme za kněžská a řeholní povolání, rozvíjíme pastoraci povolání... ale situace se nelepší. Tak se nám vyčítá, že se málo modlíme, že špatně vychováváme děti. Nebo že mají dnes mladí malou víru, že jsou pohodlní, že nejsou ochotni se obětovat...

Já myslím, že ten pokles zájmu o povolání, která jsou spojena s celibátem, má mnohem přízemnější příčiny. Třeba dřív znamenalo takové povolání jasný společenský status, spojený s prestiží a úctou. Dnes už to neplatí. Nebo dřív lidé chápali život staticky: mám rodinu a práci a je to na celý život. Vstoupím do kláštera, stanu se knězem a je to na celý život. Dnes ale žijí dynamicky: přizpůsobují se stále novým informacím a zkušenostem... Pak je těžké slíbit, že se na celý život vzdají tak krásných a podstatných věcí, jako je partnerská intimita nebo rodičovství.

Církev taky dlouho považovala erotickou a sexuální lásku za projevy nízkých pudů. Takže kdo chtěl být blíž Bohu, nebo chtěl být jaksi lepším člověkem, ten šel do kláštera. Dnes ale věříme, že žádný způsob života není sám o sobě lepší nebo horší, záleží spíš na tom, jak ho prožíváme. I Jan Pavel II. ve své známé Teologii těla říká, že erotická a sexuální láska má svou duchovní dimenzi, stejně jako láska agapická nebo láska mezi člověkem a Bohem. Takže argument: půjdu do kláštera, abych byl blíž Bohu, už neplatí.

Někdy se nám dávají za vzor rozvojové země, kde je duchovních povolání dost. Jenže v Indii nebo v Africe znamená vstup do řádu celoživotní sociální zajištění. Což zvlášť pro lidi z chudých vrstev může být velkou motivací; ale tam, kde se zlepšuje sociální situace, tam se taky snižuje počet řeholních povolání.

A pak další problém: ani život v řeholní komunitě nemusí být nijak idylický. Máme zprávy z klášterů, kde docházelo k mocenskému nebo i sexuálnímu zneužívání. Už jsem zmínil případ Marka Rupnika a svědectví zasvěcených žen, které měl zneužívat v rámci duchovního doprovázení. Včera jsem našel další bolestné informace k touto případu na webu Někdo ti uvěří. Nedávný průzkum mezi řeholními sestrami ve Francii ukázal, že kvůli slibu poslušnosti jsou jim často přidělovány práce, které neodpovídají jejich kvalifikaci, nebo jim není umožňován rozvoj, o který by samy stály. Jedna sestra např. "měla doktorát z teologie, a přesto musela bez jakéhokoli vysvětlení pracovat jako kuchařka a uklízečka". V synodní zprávě představených institutů zasvěceného života se píše, že "v církvi převládá v rozhodování i v jazyce sexismus. Ženy jsou diskriminovány, protože za své služby nedostávají spravedlivou odměnu. Řeholnice se často považují za levnou pracovní sílu." Možná jde o výjimky, ale spíš se obávám, že to může být vrchol ledovce. Systém řeholního života takové excesy rozhodně umožňuje.

Přitom jednou ze základních křesťanských hodnot je odpovědnost za vlastní život. Když na Jaboku připravujeme budoucí sociální pracovníky, tak je v etickém kodexu učíme, že mají "podporovat, posilňovat a zmocňovat klienta k vlastní zodpovědnosti a usilovat o dosažení co největší míry jeho autonomie a participace na rozhodování." Jenže složením řeholních slibů se člověk právě této své autonomie do jisté míry vzdává a předává moc nad sebou do rukou představených. Není právě tohle důvodem úbytku řeholních povolání? Ta obava, že budu stále považován za malé dítě, které o sobě nemůže rozhodovat? Nedivme se, že dospělým a vzdělaným mladým křesťanům takové rozhodnutí nic neříká; považují to spíš za jakýsi únik pro lidi, kteří se neumí nebo nechtějí postavit aktivně a odpovědně k vlastnímu životu.

Teď možná namítnete: ale jde přece o povolání! Když člověk zaslechne Boží hlas, tak za ním má jít. Ano, ale co to znamená? Že jsme jen loutky, které hrají předem připravenou roli? To by bylo v rozporu právě s tou svobodou a odpovědností, které jsou velkým Božím darem. Já chápu povolání spíš jako dialog mezi člověkem a Bohem: já hledám, Bůh nabízí možnosti, já se rozhodnu, on mě doprovází a podporuje; přijdou nové zkušenosti, výzvy, znovu hledám, znovu se rozhoduju... Jak to hezky napsala sestra Lucie v té knížce, kterou jsem zmínil na začátku: "Život se mění, Bůh s tím pracuje a na našich cestách je nám prostě nablízku a stále nás miluje." Tak neplačme kvůli tomu, že se nám vyprazdňují kláštery! Bůh si jistě najde cestu, jak být lidem nablízku, i kdyby se vyprázdnily úplně!