Může Boží záře pronikat lidskou temnotou? (Universum 2/2023)

Anketní otázka: Máme číst a brát vážně knihy s duchovní tématikou od autora, o němž víme, že s "velmi vysokou mírou věrohodnosti" páchal závažné sexuální přečiny? Máme (a jak?) meditovat nad jeho obrazy? Může člověk-autor ničit druhé lidi ("zabíjet je", jak o sexuálním zneužívání hovoří papež František) a přitom tvořit (texty či výtvarné umění) takovým způsobem, že je jeho dílo pro čtenáře duchovně prospěšné a povznášející? Jak je to možné?

Mnoho umělců nežije zrovna příkladným životem, přesto jejich dílo nezpochybňujeme. Někteří z nich vnímají právě sexuální prožitek jako uměleckou inspiraci. A ještě do nedávna málokdo rozlišoval, kdy je ten prožitek svobodným rozhodnutím zúčastněných, a kdy naopak pro některého z nich znamená vážnou újmu. Pokud bychom tedy v Rupnikovi viděli pouze jednoho z řady umělců, asi by jeho případ nevzbudil tolik pozornosti.

Jenže Rupnik se zaměřuje na duchovní tvorbu. A kromě toho se svým kněžským a řeholním slibem zavázal k sexuální abstinenci. Jeho výtvarná díla se nacházejí v sakrálních prostorách, jeho texty jsou určeny k modlitbě a meditaci. Vedou nás k Bohu, který je čistá láska. Právem tedy očekáváme, že i jejich autor žije v záři této lásky. Teď zjišťujeme, že tomu bylo jinak. Jeho dílo však přesto přinášelo duchovní prospěch mnoha lidem. Mohla ta Boží záře pronikat i přes lidskou temnotu?

Na tuto otázku nacházím alespoň dílčí odpověď ve své praxi vězeňského kaplana. Ta mě naučila zásadě, že pachatel trestného činu je člověk, který udělal zlé věci, ale to neznamená, že všechno, co dělá, je zlé. I zločinec se někdy zachová láskyplně a obětavě. Podobně i dobrý člověk se někdy zachová zle. A to zlé, čeho se dopustí, nijak nezpochybňuje hodnotu toho dobrého. Chránit oběti neznamená zatratit pachatele. Nevidíme do jeho mysli a srdce. Soud náleží Bohu.

Ani hřích nás přitom nemusí odloučit od Boží lásky, pokud ho s lítostí Bohu předkládáme. Zkušenost vlastního selhání a následného prozření, spojeného s lítostí, pokáním a odpuštěním, může člověka dokonce posílit na duchovní cestě.

Informace o závažných přečinech jistě silně ovlivňuje naše vnímání Rupnikova díla. Je-li však skutečně člověkem takového duchovního formátu, jak jsme se domnívali, a je-li zároveň veřejně známým autorem, měl by být schopen veřejně projevit lítost, omluvit se obětem a činit pokání. Myslím, že od toho, zda a jak to učiní, se bude odvíjet i moje schopnost přijímat jeho dílo.