Může být válka spravedlivá?

Stále znovu se setkávám lidmi, kteří tvrdí, že vpád Ruska na Ukrajinu 24. února 2022 nikdo nečekal, že to všechny překvapilo, že Putin udělal přes noc nesmyslné rozhodnutí. Proto nabízím svůj komentář, který jsem zveřejnil ve středu 23. 2. 2022 - těsně před zahájením ruské invaze.

Začnu citátem: "Výklad dějin není objektivní. Co když nám Rusové pomáhali v roce 1968 nedostat se do spárů konzumního Západu? Výklad dějin je vždycky subjektivní. Stejně jako výklad současnosti. Na hranicích s Ukrajinou jsou přece nejen ruské, ale v tuto chvíli i americké a další tanky NATO." Tak tohle napsal nedávno nějaký křesťan na fb. Nebo Václav Klaus, náš bývalý prezident: "I když Rusko nepochybně sleduje své vlastní zájmy, které nejsou totožné se zájmy dalších účastníků konfliktu, jeho obavy jsou legitimní a je třeba je brát vážně." Čeho se může obávat Rusko? Že ho napadne Ukrajina? Nebo armády NATO? Těch 200 tisíc vojáků, kteří obklopují Ukrajinu ze tří stran, ti se snad chtějí bránit?

Komentátor Martin Fendrych na to říká: "Ve vzduchu visí válka. Válka Rusů proti Ukrajincům. Občan se může modlit, může demonstrovat, aby válka nezačala, ale občan svobodné země, jako je Česká republika, by měl mít taky jasno, kdo tou válkou hrozí, kdo ji chystá, a naopak, kdo o ni v žádném případě nestojí."

Vyjádřilo se k tomu předsednictvo Rady evropských biskupských konferencí: "V době, kdy celé mezinárodní společenství interpretuje akce ruských vojenských sil jako skutečnou hrozbu míru na celém světě, vyjadřujeme blízkost našim bratrům a sestrám ve víře a všemu lidu Ukrajiny." Trochu mně ale chybí jasnější vyjádření na naší domácí církevní půdě – pokud vím, tak ČBK ani ERC žádné stanovisko k této věci nevydala, kromě výzvy k modlitbě a postu. Přitom ale sociální nauka církve dává dost jasná kritéria k posouzení situace. Proto jsem dnes trochu odbočil z těch témat o církvi, abych vám nabídl pár myšlenek o válce a míru.

Především: náš Bůh je Bohem pokoje. Násilí, podle Bible, není součástí Božího plánu, je to důsledek lidského hříchu. Ježíš je "Knížetem pokoje". A Boží království, které přináší, je královstvím pokoje; tento pokoj není výsledkem politických jednání, ale obrácení srdce k Bohu. Pokud ale usilujeme o ten Boží pokoj, mělo by nás to vést i k úsilí o pokoj mezi lidmi: "Blahoslavení tvůrci pokoje.".

Odborníkem na téma války a míru je u nás plzeňský biskup Tomáš Holub. Patřil mezi první vojenské kaplany, zúčastnil se misí v bývalé Jugoslávii, pak byl hlavním kaplanem Armády ČR. A ten říká jasně: cílem křesťana je mír, ne válka. Dřív, než budeme řešit spravedlivou válku, měli bychom mluvit o spravedlivém míru. K tomu ovšem vede dlouhá cesta, ke které nutně patří respektování suverenity států, ale taky respekt k lidským právům nebo ekonomický a sociální rozvoj. Jen tak bude možné dojít až k úplnému zákazu všech válek, nad jehož dodržováním bude bdít nějaká světová autorita. Tak si to aspoň představoval papež Jan XXIII. ve své encyklice Pacem in terris.

Od takového cíle jsme ovšem stále hodně daleko. Proto je potřeba v případě nutnosti respektovat aspoň zásady tzv. spravedlivé války. To je stará křesťanská tradice, která říká, že stát má etické právo vstoupit do války tehdy, když byl napaden jiným státem, čili jde o sebeobranu; a když byly vyčerpány všechny možnosti mírového řešení, tedy diplomatického jednání. Tato pravidla se stala po druhé světové válce součástí mezinárodního práva, jsou jimi tedy vázány všechny státy v rámci OSN.

A teď to zkuste aplikovat na ukrajinskou krizi: O co jde Ukrajině? Zachovat si svou státní suverenitu, územní celistvost a směřování do Evropské unie a do NATO, ve kterých vidí jistotu bezpečí a rozvoje. O co jde Rusku? Chce v tom všem Ukrajině zabránit, obsadit aspoň část jejího území, možná vyměnit její vládu, destabilizovat Evropskou unii, rozšířit svůj mocenský vliv na velkou část Evropy, stejně jak to bylo v době studené války – tedy třeba i na Českou republiku! Tím, kdo jedná proti zásadám spravedlivé války, není v tomto případě ani Ukrajina, ani Evropská Unie, ani Spojené státy, ale Rusko.

Asi nejčastější otázka, kterou teď slyším: jak je to možné? Jak může někdo tvrdit, že je ohrožen, když ve skutečnosti ohrožuje on sám? Jak může vyhlašovat, že vojáci od hranic s Ukrajinou odjíždí, když jich tam naopak přibývá? A jak tomu všemu může věřit Čech, který má v paměti sovětskou okupaci, a navíc je věřící křesťan? A zná tedy evangelium pokoje; a zná taky učení církve o míru a válce…

Na to není snadná odpověď. Jediná, která mě napadá, vychází ze dvou odlišných pojetí moci, která se označují jako idealistické a realistické. Idealisté jsou přesvědčeni, že cílem lidské moci je blaho všech, kdo jí podléhají. V mezinárodních vztazích to znamená respekt ke vzájemným dohodám, které garantují nejen suverenitu jednotlivých států, ale taky lidská práva nebo ekonomický a sociální rozvoj. Na tomto základě je postaven svět po druhé světové válce, prosazují ho křesťanské církve a promítá se taky do názoru většiny z nás.

Pak tu ale máme takzvanou reálpolitiku, tedy realistické chápání moci, a to je o něčem úplně jiném. Vychází z přesvědčení, že smyslem moci je ta moc sama. Kdo ji má, ten usiluje, aby jí měl ještě víc. Tento názor zformuloval už v 16. století Nicolo Macchiavelli ve svém známém spisu Vladař. V mezinárodním kontextu to znamená velmocenskou politiku: kdo si může dovolit silnou armádu, ten si bude násilím podmaňovat slabší národy, a tak rozšiřovat svou sféru vlivu. Nám příslušníkům malého národa, je to vzdálené, ale v duších velkých národů, jakým jsou právě třeba Rusové, může být toto myšlení hluboce zakotvené. Když na to pak naváže schopný politik, je katastrofa na dosah: nemusíme připomínat jen Stalina či Hitlera, ale i současnou Čínu s masovou genocidou Ujgurů. A samozřejmě Rusko. Prezident Putin přece vytrvale opakuje, že zánik Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou dvacátého století.

Smutné je, že tuto velmocenskou politiku podporují i někteří křesťané, kteří považují Putina a ruskou pravoslavnou církev za ochránce tradičních křesťanských hodnot. Roman Joch, který sám tyto hodnoty prosazuje, ovšem říká: "Dnešní Rusko, natož jeho současný režim, vůbec nejsou žádným vzorem křesťanských hodnot či křesťanských ctností. Putinovi nejde o křesťanské hodnoty, nýbrž jen o moc a velkoruský imperialismus. Ti, kdo v Putinovi vidí zachránce křesťanských hodnot, jsou blázni. V lepším případě budou zklamáni, v tom horším využiti jako užiteční idioti."