Můžeme víc, než si myslíme

Nemusíme čekat na rozhodnutí z Vatikánu. Synodální církev můžeme tvořit už dnes.

Minulý týden se na facebookovém profilu teplické farnosti objevila fotka ženy v bílé albě, která ukazovala lidem velkou hostii. Hned se tam začaly množit komentáře jako třeba: "Pronajali jste to heretikům? Naprostý děs a rozklad." Nebo: "Kam se všude ty ženský nenacpou! Tohle nedělala ani Panna Maria. Ženy ať uklízí kostel, perou prádlo, zpívají písničky a čtou při mších. Ale žena za oltářem v římskokatolické církví nemá co dělat, a už vůbec ne pozdvihovat tělo Páně." Nebo taky: "Vy nemáte dost kněží, aby lidi mohli na plnohodnotnou mši? To je cesta po vzoru Německa. Chudák sv. Don Bosco."

Tak pro pořádek: na té fotce, kterou jste viděli i v titulu tohoto videa, je naše farnice Alice Macková, která má oficiální pověření diecézního biskupa ke službě akolyty. Může tedy vést i bohoslužbu slova a podávat při ní svaté přijímání. Řídí se přitom Direktářem pro slavení neděle za nepřítomnosti kněze, který vydala vatikánská Kongregace pro bohoslužbu v roce 1988. Tu bohoslužbu ovšem může vést jen tehdy, když ji k tomu pověří místní farář, pokud on sám nebo jiný kněz ji vést nemůže. V tomto konkrétním případě šlo o nedělní odpolední bohoslužbu ve vesnici Světec u Bíliny, pověření dal teplický farář Radek Kuchař.

A proč tam nemohl mít mši svatou žádný z šesti salesiánů ustanovených pro teplickou farnost? Na to je jednoduchá odpověď: protože tvoříme řeholní komunitu a potřebujeme taky někdy být spolu. Přitom všichni máme ještě další pracovní úvazky – ve věznici, v nemocnici, ve škole, ve středisku mládeže, v jiných farnostech – takže je pro nás těžké najít společný čas. V tom je rozdíl oproti těm kněžím, kteří tady působili za komunismu a na které ještě mnozí vzpomínají, jak obětavě slavili mše všude, kde bylo potřeba: oni totiž neměli jinou práci, a taky nežili v komunitě.

Tato událost má však ještě další rozměr: pro ty laiky a laičky, které pověřujeme vedením bohoslužeb, je to velká výzva a zároveň hluboká duchovní zkušenost. Když vidím, s jakým zájmem se na to připravují, jak promýšlí každý pohyb a každé slovo které řeknou, s jakou úctou a pokorou přistupují ke Slovu, kterému slouží, i ke Chlebu, který rozdávají, tak cítím velký respekt, někdy až zahanbení, že já už to často beru jako rutinu… Věřím, že tímto sdílením služeb mezi kněžími a laiky získává naše farnost další rozměr duchovního života i lidské vzájemnosti.

Zároveň chápu, že pro mnohé je to nezvyk. Ale když je farnost dlouhodobě takto vedená, vyplyne to jako samozřejmý krok, se kterým většina farníků souzní. Hezky to vysvětlil v komentáři na fb Vojta Šafránek: "Akolytům bylo věnováno několik čísel ve Farním zpravodaji, kde se jednotlivě představovali; v ohláškách, na facebooku i přímo v kostele. Navíc jsou to lidé v našem společenství aktivní a ostatní farníci je znají jako kostelníky, fotografy, lektory, ministranty, členy pastorační rady, kuchaře na dětských táborech... Farnost si je samozřejmě vědoma toho, že bohoslužby slova vedené akolyty, natož akolytkami, jsou stále poměrně neobvyklé, a dělá maximum pro to, aby byli farníci informováni."

Myslím, že je to jedna z cest, kterou se bude muset naše církev vydat: už teď leckde spravuje jeden farář osm nebo deset farností. Náš spolubratr Jozef Kujan v Rumburku jich má na starosti dvanáct. Přitom kněží ubývá a za nějakých třicet let jich bude polovina. Pokud se nezmění podmínky k udělování svěcení, tak se to dá řešit právě větším zapojením laiků i do liturgického života.

Navazuje na to další věc, která se teď u nás připravuje: zavedení služby katechisty. Mluví o ní dokument, který vydal papež František před dvěma lety, krátce poté, co otevřel lektorát a akolytát i ženám. Katechista není totéž co katecheta, tedy učitel náboženství. Katechistovi můžou být svěřeny podle toho dokumentu "i další formy apoštolátu, jako např. vzdělávání a doprovázení katechetů a dalších pastoračních spolupracovníků; koordinace pastoračních iniciativ; spolupráce při exerciciích; organizace farních funkcí; podpora vztahu mezi společenstvím a ordinovanými služebníky; kázání pro hledající; duchovní doprovázení apod." A co je nejdůležitější, "při nedostatku kněží může biskup katechistovi svěřit pastorační vedení farnosti, a to pod moderováním k tomu ustanoveného kněze, přičemž katechista zde nevystupuje jako náhrada kněze či jáhna, ale jako člen Božího lidu, který žije své křestní poslání v plodné spolupráci a sdílené odpovědnosti s ordinovanými služebníky, aby se tak pastýřská péče dostala ke všem."

Jde vlastně o právní ukotvení reality, která už má dlouhou tradici: Katechisté naplňují poslání církve v oblastech, kde je málo kněží. Já jsem se s nimi kdysi setkal, když jsem cestoval po Mexiku a Guatemale: jeden tamější salesián mě vozil po vesnicích, kam přijede kněz jednou za měsíc, a veškerou pastoraci tam zastávají laičtí katechisté, muži i ženy. Bronislava Halbrštátová, která pracuje v Papežském misijním díle, říká, že se "jedná o laiky, často celé rodiny nebo vdovy s dětmi, kteří nabídnou svůj život církvi pro službu v oblastech, kam se kněz dostane třeba jen několikrát do roka. Tam se starají o pastorační záležitosti, vedou bohoslužby slova, křtí, uzavírají sňatky, pohřbívají, podávají eucharistii. V mnoha případech na nich stojí veškeré duchovní aktivity v jejich okolí. Biskup je ustanovuje ke službě po dobu dvaceti let v jednom místě, většinou v domovské obci. Myslím, že se jedná o úžasné naplnění misijního poslání, kdy svým životem dávají naplno příklad žitého evangelia."

Právě v těchto dnech ČBK jedná o tom, jak by měla být role katechisty realizována v našich podmínkách. Pak k tomu vydají biskupové příslušnou směrnici. Rozhodně je to další krok k synodální církvi – za pár let můžeme mít farnosti, které bude spravovat laik či laička. A i když poslední slovo tam bude mít kněz, měla by mezi nimi fungovat "plodná spolupráce a sdílená odpovědnost."

Často se lidé ptají, co můžeme dělat už teď, aby byla církev více synodální. Do čeho se můžeme pustit hned, aniž bychom museli čekat na nějaké rozhodnutí z Vatikánu. Myslím, že pár příkladů jsem právě řekl. Tak nakonec ještě jeden: otevřít dveře dialogu o problémových tématech. Jak to dělá třeba Benedikt Mohelník na Dominikánské 8. Nebo Zdeněk Jančařík v rámci Žabovřeských rozmlouvání. Nebo my v Teplicích, kde pořádáme od loňska Hovory v krčku: už jsme tady měli bývalého vězně a narkomana, ženu, kterou sexuálně zneužíval kněz, zítra přivítáme dva věřící homosexuály, kteří spolu žijí v partnerském svazku. Tím vším postupně rozšiřujeme prostor našeho stanu: přijímáme lidi, kteří se často cítí odmítáni, a otvíráme svou mysl a své srdce, abychom jim lépe rozuměli.

Ano, můžeme pro synodální církev dělat víc, než si možná myslíme. Tak se nebojme těch možností využít!