Nechci už chodit do kostela!

Kristus přinesl svobodu. Církev nás však někdy uvádí do nesvobody.

Stále častěji se mi svěřují věřící rodiče, že jejich dospívající děti přestaly chodit do kostela. Prý jim to nic nedává, navíc poslouchat faráře, který každou neděli omílá ty stejné zbožné fráze, považují za ztrátu času. Vadí jim, že musí chodit pravidelně ke zpovědi, že jim církev zakazuje bydlet spolu před svatbou, nebo že odsuzuje stejnopohlavní vztahy. Považují to za zásah do lidské svobody a odmítají se mu podvolit.

A nejde jen o mladé: čím dál víc křesťanů nesouhlasí nejenom s některými povinnostmi, které na ně církev klade, ale taky pochybují o některých částech církevní nauky, jako je nanebevzetí Panny Marie, papežská neomylnost nebo odpustky. Přitom ti lidé neztrácí víru, často se i modlí a podle víry žijí, angažují se ve službě trpícím nebo ve veřejném životě, milují a odpovědně vychovávají své děti. Pro mnohé nevěřící, ale i věřící můžou být přímo vzorem. Jenom v té církvi, kterou vnímají jako nesvobodnou a utiskující organizaci, se cítí stále méně doma. A mnozí z ní radši odcházejí, aby si zachovali vnitřní svobodu.

Tak nakonec: všechno je to o tom, jestli věříme, že Duch svatý přebývá v každém člověku, nebo jenom v některých vyvolených. Ale jsme na cestě, a čím víc budeme všichni vnímat to vanutí Božího Ducha, tím víc se budeme blížit k té svobodě, ke které nás osvobodil Kristus.

Je to zvláštní: křesťanství bylo přece od počátku náboženstvím svobody. Ježíš přišel, aby osvobodil Židy své doby z područí zákona, aby už nemuseli dodržovat všech těch 613 zákazů a příkazů, které si v průběhu dějin odvodili od mojžíšského desatera. Všechny je shrnul do dvou přikázání – milovat Boha a milovat člověka. Opakovaně se vymezoval proti farizeům, kteří se snažili puntičkářsky dodržovat literu zákona. Říkal, že sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. "To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus", napsal potom svatý Pavel v listě Galaťanům (5,1-4). "Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu." A o pár veršů dál to ještě jednou důrazně připomíná: "Když hledáte ospravedlnění v Zákoně, nemáte už s Kristem co dělat, vypadli jste z milosti."

Ano, křesťanství skutečně přineslo lidem svobodu svědomí, do té doby nevídanou. Jenže pak se to postupně změnilo: církev vytvořila mocenský systém, který stavěl na slepé poslušnosti, z věřících udělal malé děti, které ničemu nerozumí, a proto je potřeba je vodit za ručičku. A když se jí to v důsledku osvícenství a rozvoje vědy začalo vymykat z ruky, když si člověk stále víc uvědomoval svoji důstojnost, tak přitvrdila: na I. Vatikánském koncilu vyhlásila dogma o papežské neomylnosti a ten svůj mocenský systém ještě víc upevnila. Jenže tím si sama pod sebou podřezala větev: napřed jí přestali důvěřovat vzdělaní a svobodomyslní lidé, pak dělníci, protože jim moc nepomáhala v jejich bídném životě, spíš je nabádala, aby odevzdaně nesli svůj kříž. První sociální enycyklika Rerum novarum, která navrhuje jakési systémové řešení, přišla až víc než čtyřicet let po Komunistickém manifestu. A dnes církev ztrácí mladé lidi, jak jsem to říkal na začátku, a čím dál víc taky ženy, které v ní stále mají podřízené postavení.

S tím dědictvím nesvobody jsme se začali vyrovnávat až na druhém vatikánském koncilu. A po letech útlumu obnovil tuto snahu papež František svoláním synody o synodalitě. Je to ale pomalý a těžký proces, funguje v něm spousta brzdících mechanismů. Chtěl bych jen stručně ukázat některé z nich.

První se týká naší víry, přesněji obrazu Boha. V křesťanských rodinách i v církvi se stále ještě předává představa Boha jako přísného soudce, policajta, který mě sleduje na každém kroku, aby mě odměnil za všechno dobré a potrestal za to zlé, v nejhorším případě mě třeba i poslal na věky do pekla. Z takového Boha má člověk strach, a snaží se pak dělat i to, čemu nerozumí nebo s čím nesouhlasí – prostě proto, aby nakonec neskončil v pekle. Nebo v lepším případě na tisíc let v očistci. Dodnes se mě lidé ptají ve zpovědi: a je to hřích, když mám pochybnosti o víře, o Bohu, o církvi? Už ta otázka je důkazem jejich nesvobody, jejich zotročení. Říkám jim: ne, naopak, pochybnosti jsou zdravé, pochybnosti jsou důkazem, že si zachováváte kritický rozum. A že jdete ve stopách Ježíše Krista, protože i on měl pochybnosti, když na kříži křičel k Bohu, proč ho opustil!

Další důvod, proč podléháme nesvobodě, je v naší potřebě mít nějakou jistotu. To je zvlášť silné v současné době, kdy se těžko orientujeme v záplavě informací. A tak si najdeme nějakého člověka, instituci, systém, kterému budeme prostě věřit. On to vyřeší za nás. Získáváme tak jakési pohodlí, jakýsi pocit jistoty, ale za cenu nesvobody, protože teď už nerozhodujeme sami o sobě, rozhoduje o nás ten, komu jsme dali důvěru. To vede v politice k úspěchu autoritářů a populistů, a v církvi ke klerikalismu zdola. Proto se mnohým stýská po té církvi 19. století, proto mnozí nostalgicky vzpomínají na komunismus, proto volí toho, kdo jim jednoduše slíbí, že bude líp. A proto nemají rádi papeže Františka, který naopak respektuje naši svobodu a vybízí nás ke kritickému myšlení. Prostě se schovají pod ochranu kohokoliv, komu dají naprostou důvěru. Vzdají se svobody, aby měli klid.

No a třetím důvodem nesvobody je současný stav naší církve, kde se stále ještě zdůrazňuje spíš etika poslušnosti než etika odpovědnosti. Až do poloviny dvacátého století byla poslušnost chápaná jako jedna ze základních morálních ctností. Na koncilu se církev sice oficiálně ztotožnila s principem svobody svědomí, ale ve svém vnitřním životě ho uplatňuje jen velmi málo.

Před kněžským svěcením se biskup ptá každého kandidáta: "Slibuješ mně i mým nástupcům úctu a poslušnost?" A on musí odpovědět Ano. Já jsem přijal kněžské svěcení kdysi za komunismu od biskupa Josefa Vrany, o kterém se vědělo, že spolupracuje se státní bezpečností. To svěcení bylo platné, ale toho člověka jsem si nevážil. Přesto jsem mu musel slíbit nejen poslušnost, ale dokonce i úctu. Každý řeholník se slibem poslušnosti dává zcela do rukou svého představeného. Jistě, pokud je ten biskup nebo opat moudrý člověk, tak bude svou autoritu uplatňovat s úctou, v dialogu, a může tím pomáhat k osobnímu rozvoji svých podřízených. Určitě to tak leckde funguje. Ale co když se do takové pozice dostane člověk narcistní, manipulativní, který bude zneužívat svou moc? A to se taky leckde děje!

Ještě jeden projev nesvobody. Od roku 1999 musí každý, kdo vstupuje do nějaké vyšší církevní funkce, složit tzv. Professio fidei – vyznání víry, kde mimo jiné říká: "S oddanou podřízeností vůle i rozumu přijímám rovněž učení, které hlásá římský biskup, i když tyto nauky nemíní vyhlásit za definitivní." Tedy nebudu pochybovat, nebudu kriticky myslet, nebudu vědecky bádat. Ale přitom biskup, nebo profesor na teologické fakultě, který musí ten slib složit, právě má hledat nové cesty pro církev, kriticky promýšlet její současnou praxi. Ale tím slibem si to vlastně zakazuje.

Tak nakonec: všechno je to o tom, jestli věříme, že Duch svatý přebývá v každém člověku, nebo jenom v některých vyvolených. Ale jsme na cestě, a čím víc budeme všichni vnímat to vanutí Božího Ducha, tím víc se budeme blížit k té svobodě, ke které nás osvobodil Kristus.