Nejistota (7. neděle velikonoční)

Našel jsem kázání ze 7. neděle velikonoční roku 2020. Promítá se do něj čas nejistoty po první vlně covidu. Stojí za to si ho dnes připomenout - pandemie sice skončila, ale nejistotu prožíváme stále.

Připadám si jako apoštolové v oněch deseti dnech mezi nanebevstoupením a letnicemi. Čtyřicet dnů se setkávali s Ježíšem, ale už ne tak jako dřív: vždycky se zjevil a zmizel. Pak zmizel navždycky. Oni zůstali zavření ve večeřadle, zmatení, bezradní, bez jistot a perspektiv. Ale přišel hukot z nebe, ohnivé jazyky, naplnění Duchem svatým. Přesně jak jim to Ježíš slíbil: "A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy." Najednou pochopili smysl všeho, věděli, co to znamená, začali kázat a "ten den se k nim připojilo na tři tisíce lidí."

My teď také žijeme v jakémsi mezičase, kdy se probouzíme z virové krize a klademe si otázku, co to všechno znamená, co nám tím Bůh chce říct, kam nás to vede. A taky co nás čeká dál. Vzpamatovávání z koronaviru bude rozpačité a pomalé. Je stále tady, nemáme proti němu ani vakcínu ani lék. Zatím toho o něm víc nevíme, než víme. Mohou přijít další vlny, ale nemusí. Mohou se otevírat hranice, ale taky se mohou zavírat. Teď nás může být v kostele sto, za pár týdnů možná 500, ale možná taky jen 15. To nás vede k pokoře. Zvykli jsme si, že žijeme v krásném světě, máme vysokou životní úroveň, svobodu vyznání, shromažďování i cestování, kvalitní zdravotnictví, naše věda umí vyřešit všechny problémy. Stačil jeden neviditelný virus – a to všechno jsme ztratili!

Najednou vidíme, jak velká je naše zranitelnost, nevědomost, nejistota: překvapit nás může nejen koronavirus, ale i mnoho dalších věcí (sucho, globální oteplování, záplavy, výsledky voleb, ekonomická krize). A ještě míň toho víme sami o sobě, o lidském nitru: všichni hřešíme, nikdy nevíme, co můžeme očekávat od druhých, ale ani od sebe. Vězeň, který žil hezkým životem, rodina s dvěma dětmi, a najednou byl odsouzen na 8 let. Musel všem přiznat, že obchodoval s drogami. Nikdo by to do něj neřekl. Konvertita, pár let předtím prodělal roční katechumenát a nechal se pokřtít s celou rodinou. Představte si zklamání jeho blízkých, i jeho samého. Přesto ho nezapudili, ale dál ho podporují.

Nejistota je velmi nepříjemná. Vidím to na lidech ve vazbě: jsou ve věznici, izolovaní od svých blízkých, neví, co kdo proti nim svědčí, neví, zda budou propuštění nebo dostanou deset let. Trpí depresí, myslí na sebevraždu. A přiznání, že nevíme, nás činí zranitelnými i na svobodě. Když se hlásíte na školu nebo do zaměstnání a nevíte, zda vás přijmou. Když vás začne zlobit zdraví, chodíte na vyšetření a nevíte, jaká přijde diagnóza. Když se vaše dítě zamiluje a vy jako rodiče si nejste jisti, zda je to pro ně ten pravý.

Co si tedy dnes můžeme odnést? Zjistili jsme, že svět ani život není tak úplně v našich rukou, jak jsme si to ještě před půl rokem mysleli. O to víc potřebujeme prožít, že jsme v rukou Božích! "Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven." Ano, naší jistotou je Bůh! On chce, abychom žili, on nám dává naději, i navzdory nejistotám tohoto světa. Pak nám Bůh pošle Ducha pravdy, a pochopíme; ne lidským způsobem, že bychom najednou věděli, kde se vzal virus a kdy přijde další vlna, ale duchovně: budeme žít v pokoji v nejistotě světa, protože budeme zakotveni v jistotě Boží.

Před 100 lety, 24. 6. 1920 se narodil Jan Bula – kněz, který byl v roce 1952 odsouzen a popraven komunisty. V posledním dopise před popravou napsal: "Měl jsem mnoho plánů, a stačí maličkost a je po všem. Ale nač si nad tím lámat hlavu. Největší posilou je mi to, že jsem věrně sloužil Bohu až do konce."