Nepřekážet!

Často překážíme Božímu působení, místo abychom mu otvírali cestu. Bůh však zůstává svobodný.

Jeden můj bývalý vězeň byl pár let po svém propuštění pokřtěn. To je dost výjimečné, málokdo z nich to dotáhne až takhle daleko. Říkal: "Slíbil jsem to Bohu už tenkrát ve vězení, a sliby se mají dodržovat. Ale hlavně: Bůh mně neskutečně pomáhá! Já teď mám skvělou ženu, dobrou práci, splacené všechny dluhy. Tak jsem na tom nikdy v životě nebyl. Ty Boží dary se na mě sypou každý den! To by fakt bylo nefér, abych mu za to nebyl vděčný." Přemýšlel jsem, jestli se na něj to všechno krásné opravdu jen tak sesypalo shora, nebo jestli to bylo spíš tím, že konečně on sám začal se sebou něco dělat. Asi obojí: Bůh mu otevřel oči a on začal makat.

U nás v Teplicích jsme teď o velikonoční vigilii pokřtili pět dospělých lidí. Byla mezi nimi taky jedna zaměstnankyně našeho salesiánského střediska. Když jsem se zeptal, co ji k tomu křtu motivovalo, tak mi řekla: "No, já myslím, že to je taková salesiánská infekce. Ne že by nás tam někdo přesvědčoval o víře, to vůbec ne. Ale když tam člověk pracuje a vidí ty hodnoty, které společně sdílíme, ten zájem o lidi, tu perfektní partu, tak mu to tak nějak začne zapadat dohromady. A když přitom řeší ještě osobní problémy, a to prostředí ho nese, dává mu sílu to zvládnout, začne tam nějak vnímat i Boha. Cítí, že ho to naplňuje, že konečně začíná být sám sebou. Tak jsem nějak potřebovala to završit, dát tomu rámec, a to je přesně ten křest."

A do třetice: ráno po mši při farním kafíčku jsem se zapovídal se svým kamarádem, taky už starším chlapíkem, podnikatelem, který mně vyprávěl o své cestě k Bohu: až někdy v padesáti letech začal přemýšlet o tom, proč má potřebu dělat dobro a pomáhat druhým, i když z toho nic nezíská, a jestli náhodou neexistuje ještě nějaká síla, která nás k tomu vede a která dává našemu jednání smysl. Pak vzal do rukou kralickou Bibli – a samozřejmě jí vůbec nerozuměl. Tak se začal ptát, diskutovat s lidmi, kteří o tom něco věděli, a nakonec se dostal i do církevního společenství. A říká: "Je to těžké poskládat si v hlavě v tomto věku všechny ty souvislosti, ty historky o Ježíšovi, o vykoupení, o vzkříšení. Ale postupně to člověku začne dávat smysl. A diví se, jak mohl tolik let žít bez Boha. A je mu líto té spousty kamarádů, kteří ho možná nikdy neobjeví…"

Tak bych mohl pokračovat. Všichni ti lidé si prošli podobnou vnitřní cestou, i když v odlišných vnějších podmínkách: pocítili v sobě touhu po smyslu, po duchovnu, po jakési celistvosti, možná i po Bohu; a s pomocí křesťanského společenství našli odpověď ve víře v Ježíše Krista. Bez toho vnitřního napětí, bez té palčivé touhy by se nikdy nevydali na cestu. A bez toho společenství by zase nikdy nedošli do cíle. Církev pro ně nejsou na prvním místě kněží, biskupové, kardinálové; ta hierarchie, ty struktury. Církev jsou pro ně lidé, kteří hledají Boha stejně jako oni, a kteří už na té cestě třeba došli o kousek dál. A pokud se mezi nimi objeví nějaký ten kněz, biskup nebo dokonce papež, tak je to jen dobře; ale často to tak není, a vlastně to ani nemusí vadit.

Náš teplický farář Radek Kuchař, můj spolubratr v komunitě, má jednu velmi moudrou zásadu: NEPŘEKÁŽET! Ve velikonočním mailu napsal celé farnosti: "Podařilo se o letošní vigilii pokřtít pět našich katechumenů. U každého z nich je znát Boží působení a vedení. Moje snaha je Pánu Bohu v tom jeho působení nepřekážet. To je ostatně i celková filozofie mé pastorace. Otevřít dveře a nepřekážet těm, kdo chtějí vstoupit. Vytvořit prostor a nechat lidi, aby si jej osídlili."

Ano, především nepřekážet Bohu v jeho působení: on by třeba rád využil naše ruce, náš čas, aby zmírnil lidské utrpení, ale my to odmítneme. Vzpomínám si, jak jsem kdysi, ještě v Praze u svatého Kříže, odmítl jednu ženu, která po mši naléhavě žádala o zpověď. Boží milost k ní směřovala, ale já jsem jí neumožnil vstoupit, protože jsem měl naspěch. Dodnes si to vyčítám. Na druhé straně znám lidi, kteří přestali úplně chodit ke zpovědi, protože pro ně byla traumatickým zážitkem. Nevstřícné, odsuzující jednání kněze jim bránilo v přijetí Boží milosti. Tak začali hledat jiné cesty, jak ji nechat proudit. A někdy Bohu překáží v tom jeho působení i samotná církev: když třeba klade na lidi takové morální nároky, kterým buď vůbec nerozumí, anebo nejsou schopni ani přes dobrou vůli jim dostát.

Takže, nepřekážet Bohu, ale pak taky nepřekážet lidem v jejich činnosti. To je výzva hlavně pro nás kněze, řeholníky, pro všechny, kdo nesou v církvi odpovědnost. Někdy se stává, že se změnou kněze ve farnosti zároveň skončí všechny dosavadní aktivity: protože ten kněz je zakazuje, nebo chce mít všechno dokonale pod kontrolou, nebo povoluje jen to, se líbí jemu samotnému, nebo nepřipouští odlišné názory. Ale kde je potom velkorysost? Kde je otevřenost Boží kreativitě? Kde je úcta k těm lidem, kteří dávají k dispozici svůj čas, schopnosti, často i peníze? Opravdu, prvním úkolem každého faráře je NEPŘEKÁŽET!

Myslím, že v Teplicích se nám to docela daří. Je to i tím, že už třiatřicet let tady kontinuálně probíhá salesiánská pastorace, která nestojí na jednom člověku, ale přitom je stále vedená stejným způsobem. Vyznačuje se laskavostí, otevřeností, důvěrou v Boží vedení; vstřícností k těm, kdo jsou na okraji. Jeden ze starších farníků mi vyprávěl, že po sametové revoluci tady byly tři mladé věřící rodiny s dětmi. Dnes, o generaci dál, jich je několik desítek. Že by tedy ta salesiánská infekce opravdu byla tak nakažlivá?

A Radek v tom velikonočním mailu vystihl ještě další moment: "Jsem nadšený z tolika ochotných, obětavých a výkonných lidí kolem. A teď nemyslím výkonných jen v pořádání chlebíčků a káviček. Vnímám letos nějak více sílu našeho farního společenství a sounáležitosti. Díky za ochotu ke službě a schopnost účinně pomáhat, a to i mimo naše společenství – sbírky na charitu, pomoc rodinám s problémy, obědy dětem atd." A já bych dodal: pomoc uprchlíkům z Ukrajiny.

Někteří mně vytýkáte, že ve svých komentářích často mluvím o problémech a že dávám málo naděje. Tak dnes to snad trochu napravím. A tím nemyslím, že bych měl zpochybnit ten svůj kritický pohled na současnou církev, ale chci jen zdůraznit, že přes všechny své chyby a skandály ta církev žije. Ta skutečná církev, kterou tvoří všichni křesťané, laici i klérus společně, faráři i farníci, lidé hledající i nacházející, lidé svatí i hříšní, lidé trpící i pomáhající… Ano, tato církev, kterou snad můžeme nazvat synodální, ta církev žije a ani brány pekelné ji nepřemohou. Nakonec už jenom to, že do ní u nás každoročně vstupuje na základě vlastního rozhodnutí asi 1200 dospělých lidí, svědčí o tom, že to s ní ještě není tak úplně špatné.