O čem Ježíš nemluvil

Lidé hledají spiritualitu, ale my jim nabízíme náboženství.

Asi nepřeháním, když řeknu, že žijeme ve velmi neklidné době. Často slyšíme, že bychom měli ten klid, pokoj hledat v Bohu. Snad se o to i pokoušíme, jenže ne vždycky se to daří. Modlíme se – ale Bůh neodpovídá; čteme Bibli – ale nenacházíme v ní odpovědi na své otázky; tvoříme farní společenství – ale necítíme se v něm doma; snažíme se žít podle přikázání – ale nedaří se nám to a pak máme výčitky svědomí; trpíme úzkostí, depresí – a pak jsme obviňováni z malé víry, protože křesťan se přece musí stále radovat. A tak naše víra, místo aby v nás působila pokoj, spíš ještě prohlubuje naši frustraci.

Čím to je? Možná tím, že se stále upínáme k náboženství, které už není funkční, a přitom mnohem víc potřebujeme spiritualitu. Řeknu vám tři příběhy, které to snad trochu osvětlují.

Letos v létě jsem byl na exerciciích na svém milovaném Hostýně. Jednou o siestě jsem si udělal výšlap po okolních kopcích. Bylo nádherné počasí, v té přírodě jsem intenzivně vnímal Boží blízkost. Prožil jsem hlubokou duchovní zkušenost, snad můžu říct přímo setkání s Bohem. Když jsem se vrátil, měli jsme v kapli adoraci před eucharistií. Jistě, věřím, že Ježíš je v ní přítomen. Ale v té chvíli jsem ho tam neviděl, byl jsem stále plný toho, co jsem prožil venku. Moje náboženství mně říká, že se mám klanět Bohu v Hostii. On se mně ale často ukazuje jinde. Vnímat ho tam, jinde, třeba venku, kdekoliv, to je spiritualita.

Druhý příběh: Když jsem pracoval ve věznici, setkal jsem se s vrahem, který se velmi trápil tím, co spáchal. Trpěl výčitkami svědomí. Zároveň ale nebyl schopen uvěřit v Boha, u nějž by mohl najít odpuštění. Prostě mu to nešlo, nezapadalo to do jeho zkušeností, nesouhlasil s tím jeho rozum. Možná to považoval za příliš dětinské, nehodné dospělého chlapa. Doprovázel jsem ho dlouho, viděl jsem jeho lítost, jeho snahu napravit zlo, které způsobil. Náboženství říká, že by měl uvěřit v Boha, vyznat se ze svých hříchů a přijmout odpuštění. On se však se svou vinou pere sám. Respektoval jsem to jako jeho cestu. I když v Boha nevěří, prožívá velký duchovní boj. To je spiritualita.

A ještě jeden příběh: homosexuální muž, který žije v partnerském vztahu s jiným mužem. Je to věřící křesťan, proto se dlouho trápil, když objevil svou orientaci: věděl, že nemůže založit rodinu, ale zároveň se necítil povolaný k celibátu. Nechtěl to řešit promiskuitou. Nakonec našel partnera, se kterým prožívá krásný, naplňující vztah. Ten dává smysl jeho životu a posiluje ho v náročné práci. Jeho náboženství mu říká, že žije v těžkém hříchu. On se však v tomto vztahu setkává nejen se svým partnerem, ale i s milujícím Bohem. To je spiritualita.

Mně tyhle příběhy ukazují, že pokud chci najít vnitřní pokoj, a zároveň zůstat svobodný, musím se zaměřit víc na spiritualitu než na náboženství. Na druhé straně ale chápu, že to může vzbudit pochybnosti: to jako naše víra, dogmata, morálka – to už neplatí? Ne, takhle bych to neviděl. Záleží spíš na tom, jak těm pojmům rozumíme.

Náboženství je podle religionistů systém dogmat, hodnot a norem, který vychází z našeho vnímání transcendentna, tedy Boha, božstva, a zároveň stmeluje společnost, vysvětluje lidem to, čemu nerozumí, dává jim pravidla, aby spolu mohli pokojně žít. V každé společnosti, v každé fázi dějin si lidé vytvářeli náboženské systémy, jaké právě potřebovali, a ty se pak vyvíjely a proměňovaly, jak se měnila celá společnost. My křesťané věříme, že ten náš náboženský systém vychází z Božího zjevení. Ale to neznamená, že by nepodléhal podobným změnám.

Dřív třeba lidé hledali v náboženství odpovědi na otázky přírody a vesmíru, ty nám ale dnes dává věda. Dřív jsme potřebovali k prosazení morálních zásad nadzemskou, božskou autoritu, dnes se lidé spíš spoléhají na své svědomí. Dřív lidé prožívali víru veřejně, prosazovali ji králové, řídily se podle ní zákony; dnes ji považujeme spíš za soukromou věc.

Na druhé straně spiritualita je podle psychologů antropologická konstanta. Každý má svou duchovní dimenzi, každý člověk potřebuje duchovní zakotvení. Někteří hledají zdroj energie pro svou duši v přírodě a ve vesmíru, jiní ve svém nitru, v lidských vztazích, ve velkých náboženských tradicích nebo v esoterických praktikách, ale často taky v drogách a jiných závislostech. Lidé v nemocnicích a hospicích se ptají, proč musí trpět nebo co bude po smrti; lidé ve věznicích řeší otázku viny, hříchu, odpuštění, trestu; se studenty diskutuju o tom, proč má smysl angažovat se za ochrana klimatu nebo pomáhat migrantům, i když z toho nemají žádný okamžitý prospěch.

Naše víra přitom na všechny tyhle otázky nabízí odpověď – ale skoro nikdo o ni nestojí. Dokonce ani my věřící jí někdy moc nerozumíme. Jak je to možné? Proč se naše nabídka rozchází s poptávkou? A teď se vracím k tomu, co jsem říkal na začátku: není to tím, že hledáme spiritualitu, ale nabízí se nám náboženství?

Pro nás křesťany je nejjasnějším obrazem Boží tváře Ježíš Kristus. Bruno Mori píše, že "Ježíš byl člověkem spirituality, a ne náboženství. Nikdy nebyl členem kněžské kasty, ani zákoníkem, ani levitou. Jeho učení se nesoustředilo na nutnost dodržovat předpisy Tóry, ale na potřebu být otevřený druhým, starat se o všechna stvoření a milovat je. Proto se Ježíš vyhýbal náboženství a jeho pravidlům, příkazům a zákazům, jeho kultovním normám, které vědomě překračoval. Nikdy nebyl "zbožným" mužem v obvyklém smyslu toho slova."

Ano, všimněte si, o čem Ježíš vůbec nemluví: nevyzývá lidi, aby chodili do chrámu, aby se modlili ráno a večer, nemluví o zpovědi, o svátostech, o růženci, o sexuální morálce, o celibátu, o řeholním životě. Nezakládá žádnou hierarchickou organizaci, nedělí církev na laiky a klérus, nevyžaduje slepou poslušnost. Ale přesně o tom mluví stále dokola většina kněží, biskupů i církevních dokumentů. Není to divné?

To, o čem Ježíš naopak mluví často, je nový pohled na Boha. Podle Moriho "Bůh Ježíšův je duší a nejhlubší podstatou všeho. Vše, co existuje, prostupuje svou energií a svým duchem lásky. Bůh Ježíšův nikoho nesoudí a každého vítá s otevřenou náručí. Bůh Ježíše chce štěstí všech; nenávidí utrpení a zlo. A k tomuto Bohu má přímý přístup každý, bez jakéhokoli prostředníka. Ježíš prožíval Boha jako Tajemství a Sílu lásky, do které se cítil tak hluboce ponořen, že nemohl dělat nic jiného, ​​než to projevovat ve svých postojích a činech a milovat se stejnou kvalitou jako Bůh, který v něm přebýval."

Najdeme mnoho lidí, kteří velmi hlasitě prosazují, a někdy i sami dodržují náboženská pravidla, a přitom se chovají arogantně, odsuzují druhé, šíří dezinformace, vedou kulturní války. Ty tady nebudu jmenovat, jistě si je vybavíte sami. A pak najdeme lidi, kteří o náboženství nemluví, ale přitom jsou krásným příkladem ušlechtilosti, která vychází z jejich spirituality. A ty budu rád jmenovat: třeba bývalý prezident Václav Havel nebo nedávno zemřelý kníže Karel Schwarzenberg. Tak ať se nám daří žít duchovně, podobně jako oni.