Otazníky nad synodou

Když jsem tak přemýšlel, o čem asi bude ten začínající rok, bylo mi jasné, že kromě pandemie bude naším důležitým společným tématem synodální proces v církvi. Je to jistě důležitá chvíle pro celou církev, ale zároveň je kolem toho spousta zmatků a nejasností, a to nejen v hlavách běžných účastníků, ale i mezi těmi, kdo by měli celý proces vést a moderovat.

Napřed upozornění na jednu dezinformaci: kardinál Duka napsal ve svém novoročním pastýřském listu, že "především nejde o synodu. Žádné doktrinální ani disciplinární výstupy tu nebudou." Podle oficiálních vatikánských dokumentů však už teď prožíváme synodu, která byla zahájena v Římě 9. října 2021. A papež může na jejím základě vydat i doktrinální či disciplinární výstupy, jako po každé synodě. Prosím tedy zvláště věřící z pražské diecéze, aby si informace svého arcibiskupa pro jistotu ověřovali z dalších zdrojů.

Opakovaně slyším dva extrémní názory. Na jedné straně: proč se snažit reformovat nereformovatelné? Církev přece už dávno nemá lidem co říct, sama se odsoudila k zániku! Hledejme raději svou vlastní duchovní cestu a na nějakou zastaralou instituci se nevažme. A opačný extrém: církev funguje dobře, v jejím systému není třeba nic měnit, chyby děláme jenom my lidé. Jediný způsob, jak církev reformovat, je usilovat o osobní svatost.

Myslím, že pravda je někde uprostřed: ano, církev ve své současné podobě čelí mnoha problémům a jen málo se jí daří plnit své poslání, to si dnes uvědomuje čím dál víc jejích členů, včetně mnoha teologů, kněží i biskupů. To však není důvodem k rezignaci, ale k reformě - církev se ostatně reformuje opakovaně v průběhu svých dlouhých dějin, jak už to říká staré heslo: ecclesia semper reformanda! Ke skutečné reformě ale nestačí jen to, že budeme usilovat o osobní svatost. Je taky nutné změnit struktury církve, aby nám v tom úsilí méně bránily, a víc k němu motivovaly! O to jde v současném synodálním procesu.

Často slyšíme, že synoda je duchovní proces: jedinou povinnou součástí synodních setkání je modlitba. Ano, nic proti tomu, jistě je třeba se za synodu modlit. A nechat se inspirovat Božím slovem a světlem Ducha svatého. Ale podstatou synodního procesu, tím, co synodu dělá synodou, není modlitba. Podstatou je dialog, to znamená vyjadřování názorů a vzájemné naslouchání. Dialog je tedy i povinnou součástí synodních setkání, jinak to můžou být setkání modlitební, ale ne synodní!

Druhá věc, kterou opakovaně slyšíme: nejde o výsledek, ale o proces. Máme se naučit v církvi otevřeně diskutovat, naslouchat i odlišným názorům, hledat konsenzus. Když se to naučíme na úrovni našich farností nebo diecézí, už to bude velký úspěch, a nemá smysl čekat na nějaké změny v celé církvi! Na FB mně kdosi napsal: "V tomto procesu není co k rozhodování. Jde jen o zjištění, a ty se rozhodni co s tím uděláš. Je to na TOBĚ!!! Nekoukej, co by měl biskup a farář, ale co TY!" A já na to říkám: ano naprosto souhlasím. Ale to není všechno! V přípravném dokumentu je výslovně uvedeno, že jedním z cílů synody je "zjišťovat, jak je v církvi praktikována odpovědnost a moc, jakými strukturami je řízena, odkrýt předsudky a pokřivené praktiky, které nejsou zakořeněny v evangeliu, a snažit se o jejich proměnu." Tedy ano, začněme u sebe, ale diskutujme i o tom, co by měl farář, biskup, dokonce i papež! Diskutujme o tom, jak by církev mohla změnit svůj organizační systém, aby se víc lidí rozhodovalo pro kněžství, aby v ní měly své důstojné místo i ženy, aby hlas laiků byl brán vážně, aby její rozhodování bylo transparentní, její řeč srozumitelná... O tom všem bychom měli diskutovat, psát to do svých zápisů, a jistě, taky se za to modlit.

Další nedorozumění: laici vyjádří své názory, a pastýři je pak budou zkoumat, přemýšlet o nich, rozlišovat, a nakonec moudře rozhodnou. Když se jakýsi laik zeptal svého diecézního koordinátora, proč nejsou v jeho týmu žádní laici, tak ten trochu dotčeně odpověděl: "To mě mrzí, že nemáte důvěru ke svým pastýřům..." Myslím, že to je nepochopení, tady nejde o důvěru či nedůvěru, ale o princip: synodalita znamená, že se nejen společně přemýšlí a diskutuje, ale že se taky společně rozhoduje! Všechny složky církve, které se zapojí do diskuse, by měly být zapojeny taky do rozhodovacího procesu.

A poslední otazník: často se zdůrazňuje, že synodalita rozhodně neznamená demokratizaci církve! Na nedávném setkání salesiánů ve Fryštáku o tom mluvil slovenský teolog Karol Moravčík. Řekl, že "k současné kultuře celosvětově patří snaha lidí zúčastňovat se na formování svých společností s vlastním přesvědčením a vlastními rozhodnutími, nebýt jen pasivními adresáty názorů a rozhodnutí jiných. Cesta synodality znamená pozitivní ocenění této demokratické kultury, v jejímž duchu církev na mnoha místech už dlouhý čas přemýšlí a jedná."

Tedy: je pravda, že církev nechce zavádět demokratické mechanismy ve smyslu matematicky přesných voleb a hlasování, ale zároveň chce posílit demokratickou kulturu ve smyslu větší účasti, participace všech členů na rozhodovacích procesech. Jak to napsal svatý Cyprián z Kartága už ve 3. století: "Nic se nemá v církvi konat bez biskupa, a biskup nemá nic konat bez souhlasu lidu". Moravčík k tomu trefně dodává, že z této staré zásady se v dnešní církvi naplňuje jen první polovina. A cílem synodního procesu by měla být realizace té druhé poloviny. Tomáš Halík říká, že už dávno žijeme v prostředí participativní kultury; a katolická církev je jediná velká instituce, která se tomu zatím nepřizpůsobila, i když se v dějinách opakovaně přizpůsobovala různým mocenským modelům. Máme tedy co dohánět.

Tak, to je jen pár věcí, o kterých přemýšlím. A budu přemýšlet dál. Z Rakouska jsem si přivezl dvě knížky: jednu od známého vídeňského pastoralisty Zulehnera s příznačným názvem Eine epochale Reformchance - Epochální příležitost k reformě. A druhou o synodální cestě v Německu, která začala už před dvěma lety, má svůj vlastní průběh i témata, a tedy už i nějaké výsledky a zajímavé poznatky. Taky právě dočítám novou Halíkovu knížku Odpoledne křesťanství - i tam je spousta inspirativních myšlenek.