Otevřít kostely

"Některé církevní zvyklosti jsou zastaralé a nesrozumitelné. Nemějme strach je revidovat." (Papež František)

V neděli jsme slavili svátek Ježíš Krista Krále. Zavedl ho papež Pius XI. v roce 1925 jako reakci na - podle něj - nebezpečný "laicismus", tedy odloučení náboženství a církve od státní moci. To, co dnes považujeme za normální a zdravé, to on tehdy považoval za znamení lidského úpadku. V encyklice Quas primas napsal: "Státům bude tento svátek připomínat, že jak soukromé osoby, tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušny. Bude jim připomínat poslední soud, při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl vyhoštěn ze státního života. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje, aby celý státní život byl zařízen podle božích přikázání a křesťanských zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví, a tak i ve výchově mládeže."

Tak to napsal Pius XI. Ale Ježíš sám přece o politickou moc nikdy neusiloval! On se naopak bránil, když ho chtěli prohlásit za krále. Pilátovi řekl, že jeho království není z tohoto světa. A na kříži se ukázalo, že je zcela bezmocným králem. Z historie taky víme, že ti králové, kteří odvozovali svou moc od Boha, ji zneužívali jako kdokoliv jiný. Naštěstí to církev později přehodnotila a JP II. napsal, že "církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování a zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády." (CA 46).

Takže původní cíl, kvůli kterému byl ten svátek zaveden, už neplatí. Jak s ním potom ale máme naložit? Kdyby to bylo na mně, tak bych ho prostě zrušil. Myslím, že představa Krista jako politického vládce je většině dnešních křesťanů vzdálená. Spíš ho chápeme jako svého bratra, přítele, jako Božího syna, který nám přináší odpuštění a milosrdenství, a ne přísné zákony a tresty. Tak ho vykreslují i evangelia.

Papež František napsal (EG 43): "Církev může dospět k poznání, že některé její zvyklosti nesouvisejí přímo s jádrem evangelia, a ačkoli se v průběhu dějin hluboce zakořenily, dnes už nejsou interpretovány stejným způsobem a jejich poselství není vnímáno adekvátně. Mohou být krásné, ale při předávání evangelia neposkytují nyní stejnou službu. Nemějme strach je revidovat."

Tak možná někdy bude "zrevidován" i svátek Krista Krále. Dokud ho ale slavíme, hledal bych v něm spíš ten duchovní rozměr: nechat Ježíše vládnout ve svém srdci, přijmout za své jeho ideály, jeho poselství. A vytvářet lidské společenství (ani už bych ho nenazýval královstvím), které je proniknuté Ježíšovým Duchem - vzájemnou láskou, pochopením, respektem.

Na tomhle příkladu je dobře vidět, jak se církev během času vyvíjí, mění. A jak se její často pozemské, přímo mocenské ambice, promítají i do modliteb a rituálů. Třeba svátek Božího těla, spojený s honosnými procesími: ten se rozšířil v době protireformace, aby ukázal katolíkům krásu a vznešenost jejich víry, a odradil je od protestantismu. Jenže o to už dnes, v době ekumenismu vůbec nejde - má pak ještě takový svátek smysl?

Překvapilo mě, jak často se v synodních zápisech objevovaly připomínky právě k liturgii - v národní syntéze se píše: "Mnohé skupinky uváděly, že současnou liturgii vnímají jako zastaralou a nesrozumitelnou pro lidi mimo církev a někdy i pro věřící samotné. Je podle nich třeba vysvětlovat význam jednotlivých liturgických modliteb, symbolů či gest a přehodnotit zastaralé liturgické texty." Minulý týden v rámci duchovních cvičení jsme se bavili třeba o tom, jak velký důraz klade liturgie na vzbuzení pocitu vlastní hříšnosti: každá bohoslužba začíná úkonem kajícnosti; ale pak si ještě kněz před eucharistickou modlitbou myje ruce - není to zbytečné? Neměla by se radši víc zdůrazňovat radost z Boží přítomnosti a z naší vzájemné blízkosti? Nebo různá mazání olejem v křestních obřadech - kdo tomu dnes rozumí?

Koncilní konstituce o liturgii říká: "Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení." (SC 34) A podle pražské synodní syntézy "Liturgické texty, které potřebují komentář delší, než jsou samy, nejsou k ničemu. Je třeba orientovat liturgii na současné dění, aktualizovat rituální prvky, změnit nízkou vypovídající schopnost liturgických oděvů."

K těm oděvům si neodpustím citovat ještě jedno vyjádření, jistě trochu nadnesené, ale s důležitým jádrem: "Nepřípadné mi připadají některé součásti garderoby církevních představitelů. Především ty cukrářské čepice (mitry), to už je fakt anachronismus a krom toho je to neestetické a nepohodlné. Zrušila bych i jiné tralaláčky, stačí solideo. Pokud se některému z těch oblečení snad připisuje nějaká posvátnost, tak ať se prostě zas odposvátní. Přišli jsme o tiáru, a chybí nám? Liturgické roucho samozřejmě ano. Je součástí liturgie a je velmi estetické. Myslím tím albu, štolu, ornát. To stačí i pro biskupy, nemají z nich být věšáky na biskupskou garderobu."

Ovšem nejen oblečení, ale taky slova jsou důležitá: do mnoha textů se třeba dodnes nedostala genderová vyváženost. Liturgické modlitby často mluví jen o mužích, bratřích, synech, ale málokdy o dcerách či sestrách. Třeba přímluva v breviáři toto pondělí: "Pomáhej nám hledat to, co je užitečné pro naše bratry." A to jako sestrám pomáhat nemáme?

Před dvěma lety taky papež František schválil změnu v italském znění modlitby Otče náš a doporučil to i jiným jazykovým verzím: podle něj - a má to podložené výzkumem teologů - slova "neuveď nás v pokušení" nejsou přesná, protože Bůh přece nenavádí lidi ke hříchu. Nově by se mělo říkat "nenech nás podlehnout pokušení" nebo "neopouštěj nás v pokušení". Náš kardinál Duka s tím tenkrát vyjádřil souhlas, ale zároveň upozornil, že "změna textu se dotýká nejen pokladu naší duchovní kultury, ale i literatury, zpěvu a podobně. Není tedy snadné změnit text modlitby, kterou se modlíte celý život." Já jsem se o to moc nezajímal až donedávna, kdy jsem byl v Římě. Italské znění Otčenáše dobře znám, tak jsem si hned všiml, že tam tu větu říkají jinak. Velmi rychle si na to zvykli. Tak si říkám, že by to možná stálo za úvahu i u nás.

A ještě poslední nápad ze synodních diskusí na toto téma - otevřít kostely! V zahraničí můžu vstoupit skoro do každého kostela. Prohlídnu si krásnou architekturu, obrazy, sochy... vnímám to ticho, důstojnost, duchovní náboj; modlím se, naslouchám Bohu. Spousta lidí, i nevěřících, vyhledává kostely právě kvůli té atmosféře. Pomáhá jim to v jejich duchovním hledání. A vidím v tom i symbol: otevřený kostel znamená pozvání, vstřícnost, snahu o srozumitelnost - tedy to všechno, o čem jsem dnes mluvil. Jistě, u nás máme neblahé zkušenosti s vykrádáním kostelů v devadesátých letech, i já jsem si v tom užil své... Ale dneska jsou k dispozici vyspělé kamerové a zabezpečovací systémy, tak bychom to snad mohli zkusit!

Přeji vám požehnaný vstup do adventní doby!