Papež, který odstoupil
Benedikt
XVI. byl geniální teolog a ušlechtilý člověk. Někteří ale věří, že jeho
rezignace byla neplatná, a budou teď po jeho smrti hledat nového papeže.
V dubnu 2005 jsem dopisoval disertaci a připravoval se na doktorské zkoušky na teologické fakultě v Olomouci. Abych měl klid ke studiu, tak jsem odjel na několik týdnů do Beneditkbeuern - to je klášter v Německu pod Alpami, který před sto lety získali salesiáni a vybudovali tam velké vzdělávací a pastorační středisko. Žije tam taky český emigrant František Kopecký, profesor morální teologie, moudrý starý pán, se kterým jsem strávil mnoho večerů v zajímavých diskusích. A právě tam jsem sledoval po smrti Jana Pavla II. volbu nového papeže, kterým se stal Josef Ratzinger. Tamější salesiáni ho osobně znali, protože byl kdysi biskupem v blízkém Mnichově. Někteří se považovali za jeho přátele, někteří u něj studovali, všichni četli jeho knihy. A v živých diskusích hned po jeho volbě se shodovali, že Ratzinger je člověk hluboce duchovní, geniální teolog, ale zároveň už si nebyli tak jistí, jestli bude taky dobrým pastýřem a schopným manažerem.
Za mlada jsem četl jeho Úvod do křesťanství - šířil se u nás tajně v českém překladu, který vydala Křesťanská akademie v Římě a byla to jakási základní četba pro všechny bohoslovce a přemýšlející katolíky. Ta kniha udělala ve své době obrovskou službu. Ratzinger v ní reagoval na problém, který byl tenkrát velmi aktuální: domnělý rozpor mezi vědou a vírou. Nevybavím si už dnes konkrétní argumenty, ale pamatuju si že to bylo čtení náročné, o každé větě musel člověk přemýšlet, často se zastavovat. Ale jeho myšlenkové pochody a argumenty byly naprosto přesvědčivé. Od té doby vím, že racionální poznání a víra se navzájem doplňují, že z různých perspektiv vysvětlují skutečnost, ve které žijeme. A že právě jejich propojením můžeme získat celistvý obraz světa.
Taky se o Ratzingerovi říkalo, že když něco řekl třeba novinářům, tak se to dalo okamžitě napsat jako odborný článek. Tuhle schopnost mu závidím každý týden, když dlouhé hodiny přemýšlím nad tím, jak vám mám říct v deseti minutách něco rozumného.
Josefa Ratzingera jako teologa a ušlechtilého člověka jsem si vždycky vážil. Když se ale stal papežem, tak se projevilo to, čeho se obávali moji němečtí spolubratři: uměl brilantně vysvětlit a zdůvodnit, co a proč církev učí. Ale vůbec si nevěděl rady, když zjistil, že to v praxi nefunguje. Třeba zákaz antikoncepce, konkrétně kondomů: když se množily protesty, že se kvůli němu šíří AIDS a vzrůstá počet nechtěných těhotenství a následně potratů, tak papež několik let váhal. Nakonec přece jen opatrně připustil, že "v některých případech, kdy je cílem snížení rizika šíření infekce, může se to stát prvním krokem na cestě k mnohem humánnější sexualitě." Ale aby jasně řekl, že antikoncepce je mnohem menší zlo než potraty, k tomu se nikdy neodhodlal.
Nebo jeho povolení slavit mši v tridentském obřadu. Ano, chtěl tím předejít tomu, aby tradičně založení katolíci odcházeli ke schizmatickým lefebvristům. Jenže postupně se ukázalo, že většina takových katolíků se vrací nejen k předkoncilní liturgii, ale taky k předkoncilnímu myšlení: odmítají mezináboženský dialog, ekumenické hnutí, princip svobody svědomí. S tím ani Benedikt nesouhlasil, ale byl bezradný, jak na to reagovat. Až loni na jaře papež František toto povolení silně omezil.
V průběhu pontifikátu Benedikta XVI. začaly taky pronikat na veřejnost informace, které byly pro církev velmi bolestné: jednak o skandálech se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, jednak o finančních problémech Vatikánu, kde bylo čím dál jasnější, že obrovské sumy peněz určených na pomoc misiím nebo na rozvoj církve mizí neznámo kde. Benedikt tím byl upřímně zděšen. Přestože tam žil už třicet let, tak tyhle problémy šly mimo něj, a myslím, že ve své hluboké víře a morální pevnosti si snad ani nedokázal představit, že by se přímo v centru církve mohly dít takové věci. Zároveň jako vědec, tedy člověk zvyklý precizně uvažovat a pracovat s jasnými argumenty, to nemohl popírat; důkazy a svědectví byly až příliš silné. Přitom si ovšem stále víc si uvědomoval, že ve svých 85 letech už nemá sílu to všechno řešit.
A tak překvapil celý svět, když 11. února 2013, tedy necelých osm let po svém zvolení, vyhlásil rezignaci. S nadhledem času se dnes ukazuje, že to byl možná ten největší čin, který Josef Ratzinger za svého života udělal. Dal tím důležité znamení: především ukázal, že projevem moci je taky pokora - přiznání, že nemám sílu na svůj úřad, a proto vytvořím prostor jiným. Kolik politiků, ale i církevních představitelů, tomuhle rozumí? A zároveň vytvořil precendes, na který může navázat kterýkoli další papež, protože v dnešní době rychlých změn opravdu není pro žádnou instituci dobré, aby někdo zastával tak významnou pozici až do své smrti.
Pak přišel František, začal dělat věci jinak. Ale ti dva si jeden druhého příliš vážili, než aby se navzájem kritizovali nebo dokonce napadali. Jen výjimečně dal Benedikt najevo, že má jiný názor, ale i pak to dělal s velkou úctou a respektem. Jenže Františkův směr se mnoha lidem v církvi nelíbil, a proto začali spřádat konspirační teorie: že vlastně Benedikt vůbec nerezignoval, že to byl podvod, že byl po celou dobu držen ve vězení a že tedy zůstal jediným regulérním papežem, zatímco František ničí církev.
Tvrdí to třeba italský publicista Andrea Cionci, který loni na jaře vydal knížku s názvem Codice Ratzinger, tedy něco jako Ratzingerův kód - ve zjevné analogii s Da Vinciho kódem Dana Browna. Jistě, takovou konspiraci není třeba brát vážně. Jenže se kolem ní vytvořilo docela velké hnutí lidí, kteří opravdu nepovažují Benediktovu rezignaci za platnou, a teď po jeho smrti budou hledat nového papeže. Osm kněží z celé Evropy pod vedením exkomunikovaného kněze ze Sicílie Alessandra Minutelly kvůli tomu nedávno založilo organizaci nazvanou Sodalizio sacerdotale mariano, tedy Mariánský kněžský spolek. Ani to by nestálo za řeč, kdyby mezi nimi nebyl taky jeden český kněz, ještě donedávna velmi oblíbený salesián. A díky jeho kontaktům se toto konspirační a schizmatické hnutí může dostat i k nám.
Je to smutné, o co těm lidem vlastně jde? Nevím, můžeme se jen domýšlet, asi v tom bude směs různých motivací. Na jedné straně dobrodružství, adrenalin - malý katolický zbytek bojuje proti celému světu. Pak mesiášský komplex: jsme jediní pravověrní katolíci, musíme zachránit všechny ostatní. Může jít taky o moc: mezi osmi kněžími je mnohem pravděpodobnější, že se člověk dostane do vysokých pozic, než když je jen jedním ze čtyř set tisíc. Ale hlavně asi půjde o odpor vůči způsobu, jakým vede církev papež František: tedy odpor vůči dialogu, otevřenosti, vstřícnosti, milosrdenství.
Tak si říkám, chudák Benedikt. Myslím, že o jejich existenci vůbec neměl tušení, a pokud ano, tak nikdy nedal najevo, že by s nimi souhlasil. Jsem mu vděčný za jeho pokorný a moudrý přístup, a jsem stejně tak vděčný papeži Františkovi za jeho reformní snahu.