Postní inspirace

13.03.2024

Postní doba je příležitostí k rozhodnutím, která bolí, ale zároveň osvobozují.

V postní době se objevují různé výzvy k pokání, k sebezáporu, k půstu, prostě k tomu, abychom se hlouběji spojili s trpícím Ježíšem a zároveň víc vnímali bolesti lidí kolem nás. Církev tradičně vyzývala k půstu od jídla, zvláště od masa, ale ten už je povinný jen na popeleční středu a velký pátek. Jinak si můžeme svobodně zvolit různé podoby půstu. Což samozřejmě svádí k tomu, abychom se nepostili vůbec.

Myslím, že je to škoda. Ta tradice má velkou hodnotu nejenom pro náš duchovní rozvoj, ale taky pro naše fyzické i psychické zdraví. Vlastně jde vždycky o rozhodnutí k něčemu, co je sice těžké, někdy i nepříjemné, ale zároveň je to užitečné, má to smysl. Tak vám zkusím navrhnut pár možností, jak bychom se mohli v dnešní době postit.

Třeba v přijímání informací. Valí se jich na nás příliš moc, a když je spontánně, bez jakéhokoli výběru konzumujeme, tak to může být i nebezpečné. Zprávy o katastrofách se v médiích prodávají mnohem líp než zprávy o hezkých věcech. Proto máme dojem, že se skoro nic hezkého neděje. A někteří kvůli tomu trpí depresí. Přitom opak je pravdou! Naštěstí máme taky Televizi dobrých zpráv. Jiní věří různým dezinformacím, a ještě je dál šíří. Papežský kazatel Raniero Cantalamessa nedávno řekl zajímavý postřeh: "Dnešní člověk pohrdavě odmítá roli ovce a myšlenku stáda. Ironií je, že prožívá přesně to, co teoreticky odsuzuje, i když si to často neuvědomuje. Jedním z nejzřetelnějších jevů v naší společnosti je masovost. Tisk, televize a internet se nazývají masmédii nejen proto, že informují masy, ale také proto, že je formují, činí je masovými. Aniž si to uvědomujeme, necháváme se vést nejrůznějšími druhy manipulace a skrytého přesvědčování. Jíme, co nám naservírují, oblékáme se podle módy, říkáme, co slyšíme". Konec citátu.

S tím souvisí další problém. Ve zpovědích zvláště mladších lidí slyším velmi často něco ve smyslu: trávím zbytečně moc času na sociálních sítích, jsem závislý na internetu, nevydržím ani minutu bez mobilu, a tak podobně. O tom, jak lidé sedí do noci u počítačových her, nebo u svých oblíbených témat, nebo donekonečna reagují na facebookové diskuse, slyším stále dokola, a to i v církvi, i mezi námi kněžími a řeholníky. Je strašně těžké se od toho odpoutat, když už jsem si na to zvykl. Ale strašně moc nás to obírá o čas a o energii, které bychom mohli věnovat užitečnějším věcem.

Specifickou součástí tohoto problému je pornografie. Dřív to lidé ve zpovědi vyjadřovali stydlivě, zaobaleně: myslel jsem na nestydaté věci, díval jsem se na neslušné obrázky, hřešil jsem proti šestému přikázání… Dnes to sedmnáctiletý kluk řekne natvrdo a bez obalu: jsem závislý na pornu, koukám na něj a ukájím se přitom každý večer, dlouho do noci. Určitě je dobře, že to říká, že si uvědomuje, že má problém. Ale to nestačí: měl by na sobě pracovat, zbavit se té závislosti. Jenže to se lehko řekne, ale těžko podaří. Pak je potřeba hledat odbornou pomoc, poradenství, terapii, jako u každé závislosti. Postní doba by ho mohla nakopnout k takovému rozhodnutí.

Další nepříjemné téma: Mnozí se nacházíme v situaci, kterou je potřeba řešit, ale zatím ji neřešíme, utíkáme před tím, bojíme se toho. Může to být krize manželství: přestáváme si rozumět, pomalu se odcizujeme, ale tváříme se jakoby nic. Přitom je potřeba začít o tom mluvit, jinak může kdykoliv dojít ke kolapsu. Nebo frustrace v práci: dlouho trpím šikanou od nadřízených, nebo nesmyslností toho, co dělám, nebo fyzickou či psychickou vyčerpaností. Potřebuju něco změnit, odpočinout si, třeba i najít jinou práci, ale zároveň se mně do toho nechce, změna je náročná, vyžaduje energii. U nás kněží, řeholníků nebo řeholnic taky může dojít k vyhoření, ke zraněním od našich nadřízených, třeba i ke ztrátě víry. Žijeme s tím dlouho, tváříme se jako by nic, protože přece musíme fungovat. Ale přitom to z nás vysává všechnu energii; vzdalujeme se od Boha i od lidí. Nebo – a to bych nikomu z vás nepřál, ale musím to říct: setkávám se s lidmi, kteří prožili nebo prožívají zneužívání – psychické, tělesné, sexuální. Tím násilníkem může být někdo z rodiny, ale taky učitel, trenér nebo i kněz. Vymanit se z toho vztahu, který člověka hluboce zraňuje, je strašně těžké, často nemožné. Je k tomu nutná pomoc zvenčí.

Mohl bych pokračovat, těch těžkých situací, které se prohlubují a stále víc náš ničí, může být spousta. Co kdybychom zkusili využít postní dobu k tomu, abychom udělali nějaký krok k řešení? Třeba se jenom svěřit někomu, komu důvěřujeme, a pak společně hledat cestu dál.

Další téma: dospívající dcera řekla svému tátovi, že už nechce chodit ke zpovědi. Naštvalo ho to, přísně jí nakázal, že teď před velikonocemi musí. Ale pak mi říkal: já vím, že jsem reagoval blbě, že bych s ní měl spíš diskutovat, ptát se jí na důvody, brát je vážně, přemýšlet o tom, a respektovat její svobodu. Teď jsem to nezvládl, tak musím hledat, jak se k ní zase přiblížit. Ano, vnímat, čím žijí moje děti, nebo vnoučata, co je trápí, nesnažit se je hned soudit a poučovat, ale spíš pochopit a diskutovat, to je taky dobrý úkol na postní dobu.

A ještě jiný příběh: jedna maminka se mi svěřovala, jak pro ni bylo těžké, když s ní syn v patnácti letech začal mluvit o tom, že se cítí jako holka a že by chtěl být v dospělosti ženou. Zkoumali ho odborníci, prošel terapií, závěr zněl, že je skutečně transgender a po osmnáctém roce může podstoupit operaci na změnu pohlaví. Pozor, to není o tom, že nějací genderoví ideologové nutí dítě, aby se v pěti letech rozhodlo, jestli chce být chlapeček nebo holčička. To je konkrétní příběh člověka, který trpí, protože není tím, kým se cítí být. Ta maminka, se kterou jsem mluvil, dosud takové věci odmítala, jako většina křesťanů. Ale teď říká: je to moje dítě, já ho budu pořád milovat, i když mu budu říkat dívčím jménem. A začíná se i na další lidi z LGBT skupiny dívat s větším pochopením.

Ano, další postní inspirace: učit se větší vnímavosti pro bolesti a problémy druhých lidí. Těch, kteří jsou přehlíženi, odsuzováni, protože jejich způsob života nezapadá do našich škatulek. Můžou to být právě lidé s různou vztahovou identitou. Nebo s nějakým tělesným či psychickým hendikepem. Nebo: se salesiány spolupracovníky jsme teď diskutovali o tom, jak přijímat lidi z jejich společenství, kteří se rozvedli a navázali nový vztah. Nevylučovat je, spíš je podporovat, protože často svádí těžký boj sami se sebou i se svým okolím.

Všechny tyto návrhy mají jedno společné: je to těžké, často i nepříjemné, bojíme se toho, utíkáme před tím. A přitom víme, že dřív nebo později musíme to rozhodnutí udělat; buď abychom se sami nedostali do úplně bezvýchodné situace, nebo abychom pomohli těm, kdo v té bezvýchodné situaci už dávno jsou. Ježíš taky věděl, že ten kříž musí přijít. Mohl se mu vyhýbat, mohl mluvit opatrně, aby tolik nedráždil, mohl zůstávat mimo Jeruzalém, kde hrozilo menší nebezpečí. Ale ne, on do toho šel. Tak se nebojme jít do toho taky.