Přijdou konečně reformy?

První zasedání synody nepřineslo zásadní změny. Bylo však samo změnou. A naznačilo směr další cesty.

Tuto neděli skončilo v Římě první zasedání synody o synodalitě. Církevní reformisté budou naštvaní, že nedošlo k žádnému přelomovému rozhodnutí, konzervativcům zase vadí, že se vůbec o něčem jedná, když přece není co řešit. Pro mě je důležité, že se církev i na té nejvyšší úrovni přihlásila k tomu, čím žije většina z nás; že měla odvahu mluvit o věcech, které nás trápí, ale doposud se o nich nemluvilo nebo dokonce nesmělo mluvit.

Třeba otázky genderové identity, vztahové orientace, krize manželství nebo sexuální morálky. Synoda neřekla, že to, co církev dosud tvrdila, bylo špatně; ale netrvá ani na tom, že je to dobře. Naopak přiznává, že jde o "kontroverzní témata." A dodává, že "antropologické kategorie, které jsme vyvinuli, někdy nestačí k zachycení jejich složitosti." Proto je třeba využít výsledků humanitních věd a hledat taková řešení, která by lépe odpovídala současnému stavu poznání, "aniž bychom se poddávali zjednodušujícím soudům, které ubližují lidem i církvi". To zkoumání by mělo proběhnout co nejdřív, aby příští rok na podzim mohla už synoda dojít k jasnějším závěrům.

Dokument přitom naznačuje, kam by to všechno mělo směřovat: "Lidé, kteří se cítí být kvůli své manželské situaci, identitě a sexualitě marginalizováni nebo vyloučeni z církve, žádají, aby jim bylo nasloucháno, aby byli doprovázeni a aby byla hájena jejich důstojnost. Ve shromáždění byl hluboký smysl pro lásku, milosrdenství a soucit s lidmi, kteří se cítí zraněni nebo zanedbáváni církví, kteří touží po místě, kde by mohli zakusit domov, kde by se nemuseli bát, že je někdo odsoudí." A dále se píše, že "církev musí se zvláštní pozorností a citlivostí naslouchat hlasům přeživších a obětí sexuálního, duchovního, ekonomického, institucionálního, mocenského zneužívání a také zneužívání svědomí ze strany členů kléru nebo jiných zástupců církve."

Jako konkrétní příklad, kde by mohla být církev vstřícnější, pak dokument připomíná návrh, který už vyslovil papež František v encyklice Amoris laetitia. Mluvil tam o tom, že lidé, kteří žijí v církevně neregulérním partnerském vztahu, jsou většinou vylučováni ze služby lektora, akolyty, katechety, člena pastorační rady apod. Přitom může jít o lidi velmi schopné, vzdělané, motivované – tak proč by nemohla církev využít jejich služeb? Papež navrhuje, aby se tato praxe změnila. A synoda dodává, že by se to mohlo týkat i bývalých kněží, kteří se oženili – i oni by se mohli zapojit do pastorační služby, kde by využili svou kvalifikaci a zkušenost.

Kladu si teď otázku, jak by toto zkoumání, které synoda dala za úkol celé církvi, mohlo konkrétně vypadat u nás. Jaké aktivity bude iniciovat naše biskupská konference, jak se zapojí teologické fakulty, kdo bude analyzovat názory odborníků z oblasti psychologie, sociologie nebo etiky? Budou vytvořeny nějaké bezpečné komunikační cesty pro lidi, kteří se cítí církví zraněni a stále se bojí dát své zkušenosti najevo? A jak se budeme moci zapojit my, řadoví věřící nebo kněží? Času je málo, necelý rok, tak bychom měli začít co nejdřív.

Synoda se taky zabývala postavením laiků v církvi, a zvláště žen. Připomíná stejnou důstojnost všech křesťanů na základě křtu, jak to učil už druhý vatikánský koncil, a upozorňuje na praktické důsledky: třeba že jsou laikům stále častěji svěřovány role, které byly dříve rezervovány pro kněze, jako vedení farností, kaplanská služba v nemocnicích nebo věznicích, vedoucí pozice v církevních institucích na úrovni diecézí i Vatikánu. K tomu teď na synodě zazněl návrh, aby mohli laici taky kázat při bohoslužbách. Už tedy neplatí to rozlišení, které ještě koncil považoval za samozřejmé, že klérus má odpovědnost za vnitřní život církve a laici za křesťanské působení ve světě. Ne, obojí se to prolíná. To taky znamená, že formace budoucích kněží by neměla probíhat v odloučenosti od světa, jak je to dnes běžné v seminářích, ale měla by být propojena s životem církevního společenství, s laickým, a tedy i ženským světem.

Pokud jde o ženy, tak hodně silný je odstavec, kde se říká, že "mnoho žen vyjádřilo hlubokou vděčnost za práci kněží a biskupů, ale hovořily také o církvi, která zraňuje. Klerikalismus, machismus a nevhodné použití autority nadále hyzdí tvář církve a poškozují společenství. Je zde nezbytná hluboká duchovní konverze jako základ pro jakoukoli strukturální změnu." A pak je taky "naléhavě nutné zajistit, aby se ženy mohly účastnit rozhodovacích procesů a převzít odpovědnost v pastorační péči a službě. Papež výrazně zvýšil počet žen na odpovědných pozicích v římské kurii. Totéž by se mělo stát i na ostatních úrovních života církve. A v tomto směru se musí změnit i Kanonické právo."

Mluvilo se taky o jáhenském svěcení žen – tady stojí za to ocitovat formulaci ze závěrečného dokumentu, která ukazuje, jaká pluralita názorů se na synodě, aspoň v některých otázkách, projevovala: "Byly vyjádřeny různé postoje ohledně přístupu žen k diakonické službě. Někteří se domnívají, že tento krok by byl nepřijatelný, protože je v rozporu s tradicí. Pro jiné by naopak poskytnutí přístupu k diakonátu ženám obnovilo praxi prvotní církve. Ještě jiní v tom vidí vhodnou a nezbytnou odpověď na znamení doby, která by byla věrná Tradici a zároveň by našla odezvu v srdcích těch, kdo hledají v církvi novou vitalitu a energii. Někteří vyjadřují obavu, že tento požadavek je výrazem nebezpečného antropologického zmatku, jehož přijetím by se církev připojila k duchu doby." Tak, teď si z toho vyberte! Podobná různost názorů se objevuje i v otázce povinného kněžského celibátu. Ale zase: máme rok času na to, abychom hledali, pro kterou z těch možností se rozhodneme.

Zpráva mluví taky o decentralizaci světové církve, o povinném zřizování pastoračních rad, o jasných kritériích a větší průhlednosti biskupských nominací, o vstřícnosti v přijímání eucharistie mezi církvemi, o výzvách a nebezpečích digitálního prostředí a o spoustě dalších věcí, ke kterým se snad ještě v těchto komentářích dostanu.

Myslím, že význam této synody dobře vystihl rakouský teolog Paul Zulehner, když napsal, že "během těchto čtyř týdnů se významná část církve stala synodální. Byl to skok dopředu, že v sále bylo mnoho stolů pro malé skupiny, kde ženy a muži seděli s biskupy a kardinály a diskutovali spolu tváří v tvář. Někteří biskupové, řekl kardinál Grech, přišli ke stolu jako led a postupně díky této zkušenosti roztávali. Jeden německý biskup řekl, že to byl skutečný výcvik v naslouchání. Je možné, že se někteří biskupové vrátí do své místní církve změnění. To by byl velký úspěch."