Závěrečný dokument Evropské kontinentální synody

Včera jsem dostal mailem ze sekretariátu evropských biskupských konferencí text Závěrečného dokumentu Evropské synody v italštině a angličtině. Na webu zatím nevisí, ale snad se tam brzy objeví. Chci se s vámi podělit o své první dojmy.

Dokument je věrným zápisem všeho, co na synodě zaznělo, zároveň se snaží ty myšlenky strukturovat, dát jim jakýsi systém. Kromě úvodu a závěru je rozdělen do dvou hlavních kapitol. První má název Za synodální církev v evropské perspektivě a obsahuje sedm bodů, které synoda identifikovala jako klíčové pro proces budování synodní církve v evropské perspektivě. Jsou to:

1) duchovní rozměr synodality s ohledem na neustálé obrácení ke Kristu;

2) znovuobjevení společné důstojnosti křtu a jejích důsledků;

3) vnitřní spojitost mezi synodalitou a posláním;

4) dialog s jinými jako styl života církve;

5) odhodlání překonat předsudky a smířit paměť;

6) přednostní pozornost rodinám, ženám a mladým lidem;

7) přijetí synodální metody pro všechny církevní procesy.

Pro lepší představu nabízím pracovní překlad některých odstavců, které mě zvlášť zaujaly:

27. Synodalita má zásadně misijní rozměr. Tím, že naše místní církve objeví dynamiku evangelizace a obnovují se, chápou, že synodalita a misie jsou na sobě závislé a představují trvalý úkol pro církev. Synodalita je společná cesta na různých úrovních, je to nový styl bytí misijní církví a tvoří rámec pro naši účast na božském poslání: "Budeme-li brát vážně princip synodality, pak poslání nemůže být chápáno jako jednostranný proces, ale spíše jako doprovázení v duchu dialogu, hledání vzájemného porozumění. Synodalita je proces učení, ve kterém nejen učíme, ale také se učíme" (Tomáš Halík, Úvodní duchovní zamyšlení).

38. Místní církve v Evropě si uvědomují, že je nutné vstoupit do dialogu se společností a setrvat v něm. Dialog se světem pomáhá církvi být misionářskou, poznávat a chápat utrpení a rány lidí a přírody a jednat podle toho, především vnitřně: bylo zaznamenáno napětí "mezi socioekologickými požadavky, na které naléhá společnost, a na naši nedostatečnou schopnost konverze směrem k větší spravedlnosti" (anglická skupina). Čas pro zajištění spravedlnosti, míru a usmíření se krátí.

40. "Jen když nasloucháme hlasům, které často zůstávají nevyslyšeny, jsme schopni růst a rozlišovat. Zvláště si přejeme slyšet hlas některých konkrétních skupin v církvi: chudí, marginalizovaní, ti, kteří se cítí vyloučeni nebo nevítaní, komunita LGBTQIA+, rozvedení a znovu sezdaní, migranti a ti, jejichž život se nevyvíjel tak, jak by chtěli." (Nizozemsko). Často jsou zmiňováni také lidé nemocní a se zdravotním postižením. Je naléhavé jednat, protože mnoho lidí a skupin "se cítí v naší církvi odmítnuto, opovrhováno a diskriminováno, často z dobrého důvodu. Žádají o možnost setkat se beze strachu a upřímného dialogu jako rovný s rovným. Čas se krátí: Uvědomujeme si, že je potřeba skutečné obrácení!" (Švýcarský).

42. Setkání a výměna názorů mezi delegáty, zejména během skupinové práce, ukázaly, že rozdíly ve vidění světa existují ne pouze mezi Východem a Západem, Severem a Jihem, ale i uvnitř jednotlivých komunit. Lucemburský příspěvek zmiňuje "velkou propast mezi těmi, kdo usilují o reformy nebo dokonce celkovou proměnu církve, a těmi, kdo se změn bojí až do té míry, že je odmítají. Tyto rozdíly v nás vzbuzují touhu objevovat argumenty toho druhého, nutí nás být bdělí při vzájemném respektu, abychom mohli budovat budoucnost našich komunit společně, a ne proti sobě, protože vidíme bohatství v rozmanitosti."

44. Někteří delegáti otevřeně vyjádřili potřebu, abychom se všichni obrátili a očistili svou paměť, abychom usmířili naše místní církve a stali se důvěryhodnějšími pro sekularizovanou společnost. Všichni potřebujeme zpochybnit své tvrdé teologické a pastorační postoje, abychom mohli lépe reagovat na současné výzvy. "Proces sekularizace nezpůsobil zánik křesťanství, jak někteří očekávali, ale jeho proměnu" (Tomáš Halík, Úvodní duchovní zamyšlení). "Potřebujeme kenotickou ekleziologii, abychom se nebáli smrti některých forem církve: chce-li církev plnit své poslání, musí překonat mnoho problémů, protože to znamená vyjít ze sebe sama." (italská skupina).

50. Používání synodální metody se má stát strukturálním, má vstoupit do běžného života komunit "jako správný přístup ke každému církevnímu setkání a k realizaci místních pastoračních plánů" (Moldavsko) až po nastavení nového stylu bytí církve. Podle slovenské delegace je prioritou "vnést synodálního ducha do života místních komunit – zavést aktivní naslouchání a duchovní rozlišování do rozhodovacích procesů". Z tohoto důvodu se navrhuje reflexe změn kanonického práva ve prospěch rozvoje struktur a procedur založených na synodální metodě. Jednou z priorit je učinit "farnosti místem skutečné 'synodální kultury', kde jsou všichni zváni, aby se účastnili, projevovali se a přispívali k pastorační činnosti, v radách nebo shromážděních, s převzetím účinné spoluzodpovědnosti" (Portugalsko). Je to také způsob, jak učinit církev méně klerikální, chladnou a byrokratickou.

Druhá hlavní kapitola mluví o napětích v evrospké církvi a zaměřuje se na tato témata:

1) vztah mezi hlásáním pravdy evangelia a svědectvím o nekonečném Božím milosrdenství;

2) skloubení mezi věrností tradici a znamením doby na základě volání hlasu Ducha;

3) liturgie jako zrcadlo života církve, které odráží i její napětí;

4) různost chápání misie;

5) spoluzodpovědnost všech v rozmanitosti charismat a služeb;

6) formy výkonu autority v církvi, která je zároveň synodální a hierarchická;

7) vztah mezi lokálním a globálním - decentralizace církve.

A opět několik charakteristických citací:

59. Napětí mezi pravdou a milosrdenstvím nelze vyřešit jednou provždy, ale je třeba ho žít zodpovědně, odolat svodům ideologických přístupů a místo toho učinit krok k větší duchovní hloubce: "napětí mezi pastorací a doktrínou může odpovídat napětí mezi láskou a pravdou. Spíše než jim odporovat, neměli bychom formulovat jejich komplementaritu ve smyslu žalmu 85: "Setkají se láska a pravda?" (francouzská skupina). Tato cesta je kontemplativním pohledem, který nám umožňuje lépe poznat Pána Ježíše a způsob, jakým dokázal formulovat oba body: "Základní pravda Ježíše Krista je okamžikem milosti a milosrdenství, protože milosrdenství vede k pravdě" (online anglická skupina).

65. Napětí mezi tradicí a znamením doby, aniž by nás mělo drtit, vyžaduje schopnost dynamicky formulovat vztah mezi dvěma póly: "Všichni chceme vyvíjet a realizovat nové myšlenky, ale musíme najít rovnováhu mezi tradicí církve a tím, co je nové" (Estonsko). Aby toho bylo dosaženo, bylo řečeno, že "je třeba věnovat vážnou pozornost teologii živé tradice (DV 8), která zahrnuje historickou paměť, ale také přesné rozlišování a úsudek zaměřený na nové výzvy naší společnosti. Východisko se tedy nachází v naslouchání Duchu svatému a v rozlišování znamení doby (GS 4), které odvážně překračuje historickou zkušenost" (Česká republika). Synodalita nemůže být manipulována a ohýbána k podpoře ideologických pozic, ani se nerovná posvěcení každého názoru vysloveného během konzultací. Je to spíše dynamický způsob vzájemného naslouchání s pokorou a plnou otevřeností srdce tomu, co navrhuje Duch svatý.

70. V chápání misie se setkáváme s různými výklady: některé místní církve věří, že úkolem misijní církve je posilování katecheze a růst náboženské praxe; jiní chápou misii jako vyjít do světa, aby se Boží láska stala hmatatelnou pro všechny lidi, zvláště pro vyloučené a ty, kterým církev ublížila; další dodávají, že církev by měla být domovem pro všechny lidi, zvláště pro mladé. V souhrnu je vnímáno napětí "mezi uzavřeností ve vlastní komunitě (elitarismus) a potřebou vyrazit na misii" (Slovensko).

71. To je zvláště patrné v místních církví, které byly vážně postiženy případy sexuálního zneužívání: jak mohou být misijními církvemi, když právě způsobily velké utrpení mnoha lidem? Jde o důvěryhodnost církve.

75. Některé příspěvky poukazují na existenci otázek týkajících se omezení přístupu ke svěcení: "Historická proměnlivost postavy kněze musí být otevřená diskusi ohledně svěcení ženatých mužů" (Česká republika).

76. Mnoho delegací se zabývalo otázkou přístupu žen k výkonu autority: "Otázka ženského kněžství není horkým tématem, ale vedli jsme mnoho diskusí o účasti žen v rozhodovacích procesech" (Litva). Pro některé je to podmínka pro větší plodnost církve v Evropě: "Není pochyb: účast laiků a zvláště žen na všech úrovních církve je pociťována jako priorita. Církev potřebuje hlas a specifické kvality žen ve vedení a v budování komunit." (Nizozemsko).

84. Autorita musí být v synodální církvi rozložena na více bratrské a participativní vládnutí: "Aby bylo možné lépe řídit církev, mnozí žádají zavést více participativní vedení, které dává prostor naslouchání a rozlišování a chápe autoritu jako akt lásky a služby". Vede k tomu i specifická situace evropských společností: "Aby byla evropská církev spolehlivým a důvěryhodným partnerem ve veřejném prostoru a pro lidi, musí splňovat standardy fungování a řízení, které si společnost osvojila. Z toho vyplývá potřeba transparentnosti, odpovědnosti a participativního vedení" (Belgie). Za tímto účelem "by měly být zavedeny nebo obnoveny mechanismy pravidelných konzultací mezi duchovními, laiky a řeholníky, které zaručí transparentnost, lepší komunikaci a spoluzodpovědnost" (Skotsko).

85. Nejpodstatnější charakteristikou zdůrazněnou mnoha příspěvky je spojení mezi autoritou a nasloucháním, k němuž se teologická tradice odvolává na pojem sensus fidei fidelium (smysl pro víru všech věřících). Synoda na to klade obnovený důraz.

87. Výzva žít jednotu v rozmanitosti zaznívá také tehdy, když církve čelí problémům, které se týkají specifické situace v určité době, a které proto mohou vyžadovat specifickou odpověď: je to otázka decentralizace v církvi. Je třeba vyjasnit, která otázka by se měla řešit na místní, regionální nebo univerzální úrovni. Četné příspěvky volaly po odpovídajících právních institucích a strukturách, které by pomohly uvést synodalitu do praxe, aby na každé úrovni probíhaly procesy rozlišování autenticky synodálním způsobem.

Tolik zatím na úvod, v nejbližších dnech se k tomuto dokumentu ještě vrátím.