Živé dějiny: Felix Maria Davídek

Tento příběh nemá s Teplicemi nic společného. Pro poznání naší nedávné církevní historie je však natolik důležitý, že si dovolím ho připomenout. 12. ledna 2021 uplyne 100 let od narození Felixe Davídka. Pocházel z Chrlic u Brna a většina jeho života je spojena s Brnem. Když jsem tam v době normalizace vyrůstal, často jsem se setkával s lidmi z jeho okolí i s kontroverzními názory na jeho působení. Jako člověk z tradiční katolické rodiny jsem se přikláněl spíš k Davídkovým kritikům. Co na něm bylo tak zvláštního, že to dodnes budí v církvi silné emoce - kladné i záporné?

Felix Maria Davídek vystudoval teologii a roku 1945 byl vysvěcen na kněze. Nastoupil do duchovní správy v Horním Štěpánově u Boskovic, zároveň ale pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a v roce 1948 obhájil doktorát v oboru filosofie, pedagogika a psychologie. O dva roky později dokončil i lékařskou fakultu, ale bez závěrečných zkoušek. Po komunistickém převratu v roce 1948 organizoval na své faře tajné teologické studium, za to pak strávil 14 let ve vězení (1950 - 1964).

Po propuštění už nikdy nemohl veřejně vykonávat duchovenskou činnost. O to víc pracoval v utajení: obnovil tajné teologické vzdělávání a zároveň vytvářel paralelní církevní struktury pro případ, že by musela celá církev vejít do ilegality. 29. října 1967 byl tajně vysvěcen na biskupa, což mu umožnilo udělovat kněžské svěcení svým studentům. Celkem vysvětil 70 kněží, mnozí z nich byli ženatí. Kněžské svěcení od něj dostaly dokonce i tři ženy. Z nich je dnes známá pouze Ludmila Javorová, která byla po dlouhý čas jeho generální vikářkou (v nakladatelství Portál s ní vyšel letos knižní rozhovor). Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 očekával Davídek věznění církevních představitelů a pokus o úplnou likvidaci církve, proto do roku 1970 konsekroval osm kněží na biskupy. Později vysvětil dalších devět biskupů, i z nich byli někteří ženatí.

Mnohé Davídkovy kroky byly na hraně, případně za hranou církevního práva. Opakovaně se snažil o dialog s oficiálním vedením církve, jasnou podporu své činnosti však nikdy nedostal. Zemřel krátce před sametovou revolucí, v srpnu 1988. Dnes v něm někteří vidí nebezpečného heretika, jiní Bohem poslaného proroka. Všichni se ale shodnou v tom, že byl mimořádným člověkem.

Zejména v obdobích velkých krizí mohou mimořádné osobnosti inspirovat k netradičním úvahám a řešením. Platilo to o krizi komunistické a jistě to platí i o dnešní krizi koronavirové. Co když se v církvi objeví někdo, kdo nás bude svými slovy a činy provokovat, kdo bude nabízet jiné pohledy, jiné nápady, než jsou ty naše zaběhané? Jak se k němu postavíme?