Život je změna

Papež pro všechny křesťany, jak se dědí kněžské povolání, z Brna až do Teplic a zase zpět...

Asi vás nepřekvapím, když řeknu, že "největší překážkou na cestě k ekumenismu je papež." To není jen můj názor, přesně takhle to prohlásil papež Pavel VI. už v roce 1967. Nemyslel tím sebe jako osobu, ale spíš tu instituci papežství a všechny ty rituály i pravomoci, které jsou s ní spojené. Stejně to viděl jeho nástupce Jan Pavel II., když v roce 1995 vyzval všechny křesťany, aby hledali takovou formu papežství, která by byla přijatelná i pro ostatní církve. No a minulý týden vyšel ve Vatikánu dokument s názvem Římský biskup, který je jakýmsi průběžným výsledkem těchto diskusí. Přiznává se v něm, že ta podoba papežství, která se vyvinula v posledních staletích a kterou kodifikoval první vatikánský koncil, je výsledkem spíš historických okolností než teologických úvah. A vyzývá se k jejímu přehodnocení v duchu biblických textů a v kontextu současného ekumenického vývoje.

Nejvíc mě zaujal návrh, aby měl papež dvojí roli: na jedné straně by vykonával právní moc nad katolickou církví tak, jak je to dnes. Ale k tomu by přibyla druhá role jakéhosi mluvčího všech křesťanů, který by formuloval naši společnou víru, podporoval by nás v úsilí o realizaci společného poslání, ale přitom by respektoval tradice i vnitřní organizaci jednotlivých církví. A tato role už by nebyla spojena s právní mocí. Byl by to návrat ke starověké podobě křesťanských patriarchátů, kterou dodnes udržují pravoslavné církve i některé reformační směry. Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj řekl, že by to byl primát "vykonávaný spíše v pokoře a soucitu než jako jakési vnucování ostatním členům biskupského kolegia", jako "pravý odraz ukřižované lásky Pána, a nikoli v mezích pozemské moci".

No, tak tohle vypadá přímo revolučně a asi bych nečekal, že se to uskuteční přes noc. Ale když už se o tom mluví a píše, dokonce na nejvyšší úrovni církve, tak by se snad ty věci mohly dát do pohybu. Bylo by to i pokračováním přirozeného vývoje, protože mnohé církve už teď berou papeže jako jakousi neformální autoritu. Když jsem učil na Evangelické teologické fakultě, tak mě překvapovalo, jak často evangeličtí teologové citovali papežské dokumenty.

Ale já bych chtěl dnes mluvit ještě o něčem jiném. Za pár dní bude mít v Brně kněžské svěcení můj synovec Daniel. Někdy říkám, že v naší rodině se kněžské povolání dědí, ale jelikož žijeme v celibátu, tak je to v boční linii: můj strýček Jan Formánek byl třicet let farářem v Dyjákovičkách na jižní Moravě, pár kilometrů od hranice s Rakouskem, která byla tehdy obehnaná čtyřnásobným plotem z ostnatého drátu, a ještě pod elektrickým proudem. Do Vídně to měl kousek, ale dostal se tam za těch třicet let jenom jednou. Jako děti jsme u něj trávili prázdniny, vozil nás na dovolenou a určitě měl vliv i na moje rozhodnutí stát se knězem. Zemřel na jaře roku 1989, půl roku před sametovou revolucí. Knězem byl přesně čtyřicet let, a přesně v době, kdy u nás byla církev pronásledovaná komunistickým režimem.

Můj synovec Daniel žije v úplně jiném světě: hranice jsou otevřené, a tak mohl tři roky studovat v Římě. Církev má svobodu, a tak nikdo nebude omezovat jeho pastorační aktivitu. Navíc máme papeže Františka a prožíváme synodu, takže se otvírají nové možnosti i uvnitř církve. Jenže zároveň máme válku, v politice jsou nebezpeční populisté, společnost, ale i samotná církev je rozdělená mnohem víc, než to bylo v minulosti. Na mladého začínajícího kněz to klade obrovské nároky: nezůstat uvězněný v povrchních tradicích a zároveň věrně předávat tu naši nejhlubší tradici, tedy poselství Ježíše Krista; žít v církvi, jejíž struktura stále kopíruje středověký mocenský systém, a zároveň vytvářet církev, která bude otevřená, dialogická, synodální; být k dispozici těm, kdo vyrostli ve víře a touží po svátostech a Božím slově, a zároveň naslouchat a snažit se porozumět těm, kdo v Boha nevěří a církev odmítají; a hlavně všímat si těch nejslabších: nemocných, hříšných, sociálně vyloučených, těch, kterým se rozpadá manželství a rodina, těch, kteří z různých důvodů ztrácí smysl života.

Tak ti děkuju, Dane, že se na tuto cestu vydal! Vím, že ti neříkám nic nového, že si tohle všechno uvědomuješ. Ale jít po té cestě je náročné a přináší to nejenom radost, ale taky zklamání a krize. Jsem rád, že do toho jdeš s nadšením a zároveň s pokorou. A přeju ti a modlím se za to, abys šel vždycky cestou Ježíšovou.

Nakonec ještě třetí téma: asi už mnozí víte, že se mám o prázdninách stěhovat do Brna, do naší komunity v Líšni. Končí tedy moje teplické období, které trvalo osm let. Byly to krásné a věřím, že i plodné roky. Setkal jsem se s mnoha lidmi, s jejich radostnými i bolestnými příběhy. Každý z nich mě něčím obohatil. Snad jsem i já jim něco dal. Společně jsme tady prožívali těžké události, jaké jsme doposud neznali: pandemii a válku. A loučíme se ve dnech, kdy vrcholí více než třicetiletá etapa působení salesiánů v Teplicích: otvíráme Živý dům.

Ale všechno má svůj čas, a život je změna. Nejdu do ciziny: v Brně jsem se narodil, prožil tam své dětství, mám tam příbuzné a přátele. Taky mnozí z vás, kdo posloucháte moje komentáře, žijete na jižní Moravě. To stěhování ale souvisí hlavně se změnou mé práce: od září mám převzít službu provinciálního delegáta pro salesiánskou rodinu. To je jakýsi styčný důstojník mezi vedením provincie a dalšími složkami našeho společenství, jako jsou sestry salesiánky, volontárie Dona Boska, Salesiánské hnutí mládeže, a hlavně salesiáni spolupracovníci, tedy naše laická větev. Těch je u nás víc než sedm set, takže bych jim měl věnovat nejvíc času a energie. Vidím v nich velký potenciál: církev se dnes snaží překonat svůj klerikální charakter, stále víc si uvědomuje význam laiků, bude jim předávat mnohem víc služeb i pravomocí. A my tady máme stovky lidí, kteří jsou připraveni na tyto výzvy reagovat: často jsou oporou farností, ve kterých žijí, mají bohaté životní zkušenosti, a hlavně snaží se žít v duchu Dona Boska, opravdu milovat Boha i lidi. Tak se těším, že je budu nejen doprovázet na jejich životních cestách, ale taky spolu s nimi tvořit církev v duchu synodality.

Každou chvilku se mě někdo ptá, co bude dál s těmito komentáři. To už nebudou teplické, ale brněnské, nebo líšeňské? Přiznám se, že tohle zatím neřeším. Ale můžu vám slíbit, že budou. Od září je najdete ve stejném formátu, na stejných platformách a snad i ve stejném čase. Domlouvám se na spolupráci s kolegy v Žabovřeskách, vymýšlíme nějaké inovace, tak se nám snad zase podaří reagovat z křesťanské perspektivy na to, co se děje kolem nás.

Tak vidíte, dnes je to o samých změnách. Ale já přesně takto chápu svou víru: ne jako pevný, uzavřený, nedobytný hrad, kde je stále všechno stejné, ale jako cestu, která vede otevřenou krajinou a na které se setkávám se spoustou lidí. A to znamená taky neustálé diskuse, hledání, rozlišování a rozhodování. Tak se těším, že se na té cestě budeme i nadále potkávat a společně naslouchat, kam nás vede Boží Duch.