Zvěřinova Teologie agapé

Josef Zvěřina, jeden z největších českých teologů, nazval své hlavní dílo Teologie agapé. V úvodu říká, že "teologie se musí rozšířit v theofilii, lásku k Bohu, a o této lásce nejen spekulovat, ale zpívat, trochu i básnit, ale především ji otevřít těm, kdo potřebují lásku."

Východiskem takové teologie jsou janovské texty v Novém zákoně. Dva z nich jsme četli při bohoslužbě minulou neděli (6. velikonoční). Zvěřina z nich odvozuje "jevy a kategorie agapé". Je jich celkem jedenáct a zdají se mi natolik aktuální, že si dovolím je zde uvést a přidat k nim stručný komentář.

Otevřenost: Být otevřený vůči druhému člověku i vůči Bohu. Slyšet, co ten druhý říká, ale i co neříká. Vnímat, co cítí, umět se "vcítit" (empatie). Ve vězení se setkávám s lidmi, kteří trpí neschopností empatie, totální uzavřeností. Nevnímají nikoho jiného než sebe. Vidíme je i mezi celebritami a politiky. Přitom otevřenost je prvním předpokladem lásky. Uzavření lidé nejsou schopni milovat. Ani vládnout.

Očekávání: Láska začíná očekáváním – toužím po této dívce a očekávám, že i ona bude toužit po mně. Bůh se skrze Ježíše vydal do rukou člověka a očekával, že i člověk bude pro něj ochoten obětovat svůj život. Zároveň člověk očekává Boha, neboť touha po něm je mu vryta do srdce. A očekává i člověka, protože mu není dobře samotnému. Ten, kdo nikoho neočekává, je nejchudší člověk na zemi.

Blízkost: Bůh nás nenechává dlouho čekat; je zároveň vzdálený i blízký, transcendentní i imanentní. Je nám bližší než my sami sobě. A je-li Bůh blízký všem lidem, jsou si i lidé blízcí navzájem. Jak tíživá byla doba, kdy jsme si kvůli pandemii nemohli být fyzicky blízko! Jak těžce se žije lidem, kteří nemají nikoho blízkého! Jak velký úkol pro nás, kteří si uvědomujeme Boží blízkost: být blízko i těm, kteří jsou vzdálení!

Přítomnost: Láska přijímá druhého v sebe – a tak blízkost mezi milovanými přerůstá v přítomnost jednoho ve druhém. Ta je možná i bez fyzické blízkosti: matka nepřestává milovat své děti, i když žijí daleko od ní. Je v jejich životě přítomná a ony jsou přítomny v ní. Podobně život v Boží přítomnosti je podstatou křesťanské spirituality.

Setkání: Každé setkání v sobě nese možnost překvapení, nového objevu, odlišné zkušenosti. I člověk, kterého dobře znám, mě může překvapit něčím nečekaným. Tím spíše mě může překvapit Bůh. Stále nová setkávání jsou zárukou, že budu vždycky ochoten vydat se na cestu ze své zabydlenosti.

Sebesdílení: Sdílet s druhým hlubinu svého bytí předpokládá důvěru. Bůh měl takovou důvěru k člověku, že mu sdělil nejhlubší tajemství svého bytí. Člověk sdílí svou vlastní hlubinu se svými nejbližšími. Mnozí ji však nesdílejí s nikým – k nikomu nemají důvěru. Život bez důvěry je ale život ve strachu.

Účast: Pokud jsem schopen sdílet sám sebe s druhými, měl bych také být schopen reagovat na to, že druzí sdílejí svůj život se mnou. Tím získávám na jejich životě účast. To je pro mě čest i závazek.

Milosrdenství: Ve všech dosud uvedených formách lásky lze předpokládat vzájemnost, alespoň ve smyslu dobré vůle. Bůh však jde dál: jeho láska se projevuje i k člověku hříšnému, k nevěrnému partnerovi. To je milosrdenství. Vztahy narušené hříchem nelze narovnat spravedlností. Lze je narovnat jedině odpuštěním, pokud ovšem obě strany na něm mají upřímný zájem.

Společenství: Poslední tři projevy lásky představují výsledný stav, trvalé klima lásky, božské prostředí. Společenství je propojením osob, které už prošly předchozími podobami lásky. Pokud milující lidé vytvoří skupinu, bude láska proudit mezi všemi jejími členy navzájem. A její síla se bude nikoli sčítat, ale násobit.

Jednota: Možná jsme někdy prožili onu extatickou zkušenost jednoty – s lidmi, s Bohem, s přírodou, s vesmírem. To je jeden z vrcholných prožitků lásky. Vím, cítím, že celý existující svět tvoří jednotu; že Bůh je všechno ve všem; že já jsem součástí lidství a že v mé duši se zrcadlí tvář všech lidí na zemi. V této jednotě není prostor pro nenávist, násilí, válku.

Plnost: Bůh je absolutní plností. A účast na plnosti Boží je nejvyšším cílem člověka. Neexistuje nic většího, nic vyššího než Boží plnost. K této plnosti nelze dospět jinak než láskou. Pokud jsme lidmi milujícími, máme na ní podíl, ale bytostně zakusit ji můžeme jen ve výjimečných chvílích. Plně naplněni plností budeme až na věčnosti.

Apoštol Jan se podle tradice dožil asi 90 let. Moudrost, k níž ve svém dlouhém životě dospěl, prý dal najevo tím, že svá poslední kázání zjednodušil na tři slova: "Milujte se navzájem!"