Společnost i církev je rozdělená. Hledat cestu k sobě navzájem vyžaduje pokoru, úctu k člověku a respekt k pravdě.

Papež a biskupové se začínají dělit o svou moc; laici, včetně žen, si stále víc uvědomují, že jsou nositeli všeobecného kněžství.

Jaký smysl má příběh Proměnění Páně? A proč ho čteme na začátku postní doby, když je spíše slavnostní a víc by se hodil do velikonoc?

Ať přijde cokoliv, můžeme to prožít se ctí. Nemusíme ztratit víru, můžeme zůstat věrni pravdě, zachovat si vnitřní pokoj. Protože skutečný pokoj nevychází z toho, co se děje kolem nás, ale z Boha.

Na hoře Nebo, východně od Jordánu, 1200 m nad hladinou mrtvého moře, se dnes nachází malý františkánský klášter a pamětní kámen s nápisem, že zde zemřel Mojžíš, starozákonní prorok a osvoboditel z egyptského zajetí.

V sobotu 1. brezna jsem se zapojil do veřejné diskuse v pražské Fortně, která byla zaměřena na roli církví v kultivaci duchovní dimenze společnosti. Sešel jsem se tam s velmi otevřenými a kompetentními lidmi, které navíc můžu počítat mezi své přátele. Na tomto odkaze najdete záznam celé diskuse:

"Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa." (Evangelii gaudium 183)

Výzva k odstranění trámu ze svého oka platí nejen pro kažédho jednotlivce, ale taky pro církev jako společenství.

Události poslední doby mně připomněly, jak křehká je krása tohoto světa i lidského života. Jak se neustále konfrontujeme s bolestí, nesmyslností, zlem.