Blíží se Trumpův rozvrat

Americký prezident se dostal do spirály narcismu a tyranie, kterou zná historie až příliš dobře.

David Brooks, The New York Times; časopis Respekt, 26. 1. 2026

Brian O'Hara, policejní náčelník města Minneapolis, minulý týden řekl, že se nejvíc obává "chvíle, kdy to všechno vybuchne". Sdílím jeho obavy. A pokud sledujete vývoj událostí, je zcela zřejmé, že k nějakému typu kolapsu směřujeme.

Nacházíme se uprostřed rozpadu přinejmenším čtyř věcí. Rozpadá se poválečný mezinárodní řád. Všude tam, kam agenti ICE vkročí, se rozpadá domácí smír. Rozpad zažívá demokratické zřízení – ztělesňují ho útoky na nezávislost centrální banky i vykonstruovaná stíhání politických oponentů. A nakonec se rozpadá i mysl prezidenta Donalda Trumpa.

Ten poslední rozpad je přitom nejdůležitější a prvotní – tři předešlé se od něj odvíjejí. U narcistů se to s věkem často zhoršuje, přicházejí i o ty poslední zábrany. A když je dotyčný narcista prezidentem Spojených států, dopad je nepochybně zásadní.

Platí to o každém prezidentovi, o kterém jsem kdy psal: čím déle byl ve funkci, tím víc byl pohlcen sebou samým. A když pocit vlastní výjimečnosti začíná na Trumpově úrovni sebevědomí, je pak výsledkem velikášství, nedostatek empatie a přehnaně zuřivá reakce na domnělé urážky.

Trump se navíc v posledním roce čím dál tím častěji uchyloval k násilí. V roce 2025 se Spojené státy účastnily 622 zahraničních bombardovacích misí, při nichž zahynuli lidé – od Venezuely po Írán, Nigérii a Somálsko, o Minneapolisu nemluvě.

Oblouk tyranie vždy směřuje k úpadku. Tyrani jsou zpravidla opilí vlastní mocí, jejich zábrany postupně mizí, roste pocit, že mohou cokoli. Jejich sebestřednost a přehnaná sebejistota zesilují ochotu riskovat – a zároveň s tím se uzavírají před světem, roste paranoia i korupce.

V poslední době mi přijde užitečné obrátit se k historikům starověkého Říma, přímo k pramenům, k Sallustovi a Tacitovi. Oba měli na tyrany výhled z předních řad a případové studie přímo před očima – Nero, Caligula, Commodus, Domitianus, Tiberius. Chápali, jak úzce spolu souvisí osobní morálka a veřejný pořádek. Věděli, že když dojde k úpadku prvního, zhroutí se to druhé.

Zvlášť Tacitus dokázal velmi dobře popsat vliv, jaký má tyran na lidi ve svém okolí. Když se tyran chopí moci, přichází "úprk do otroctví" – jak se tomuto velikánovi snaží zalíbit zástupy patolízalů. Lichocení se musí pořád stupňovat a být stále podlézavější, až každý z jeho stoupenců ztratí poslední zbytky své důstojnosti. Pak nastává to, co můžeme nazvat zmizením dobra, protože morální lidé se drží v pozadí, aby přežili. A celá společnost mezitím směřuje k otupělosti. Nervový systém se zhroutí pod proudem děsivých událostí: rostoucí vlna brutality, která ještě nedávno leckoho šokovala, se mění v normál.

S tím, jak tyranie postupuje, ztrácejí občané demokratické návyky – umění přesvědčování a kompromisu, mezilidskou důvěru, netoleranci ke korupci, ducha svobody a etiku umírněnosti. "Lidského ducha a nadšení je snazší zlomit než oživit," napsal Tacitus. "A vskutku, vynucenou nečinnost a lenivost, které jsme zprvu nenáviděli, začneme nakonec milovat."

Nevím, jak přesně naše zhroucení začne, na to nemám dostatečnou představivost. Odstartuje ho nějaká domácí nebo zahraniční krize, zločin? Zaujala mě ale věta, kterou napsal Robert Kagan ve svém eseji o dopadech Trumpovy zahraniční politiky v časopise The Atlantic: "Američané vstupují do nejnebezpečnějšího světa, jaký od druhé světové války poznali. Do světa, ve kterém bude studená válka vypadat jako dětská hra a svět po studené válce jako ráj."

A ne, nemyslím si, že Amerika směřuje k podobnému pádu, jaký potkal Řím. Naše instituce jsou dost silné a Američané v hloubi duše stále vyznávají demokratické hodnoty. Ale vidím, že události pohání narušená mysl jednoho člověka. Dějiny přitom neznají moc případů, kdy by nějaký mocí posedlý vůdce, který směřuje k tyranii, zničehonic přišel k rozumu a umírnil se. Bývá to naopak. Nemoc je činí ještě horšími a zhýralejšími.

A také chápu, proč američtí otcové zakladatelé trávili tolik času čtením historiků, jako byli právě Tacitus a Sallustius. Thomas Jefferson nazval Tacita "bezpochyby prvním spisovatelem na světě". Uvědomovali si, že touha po moci je základním lidským pudem – a že ani všechny záruky, které do ústavy vepsali, jí nebudou schopny čelit, pokud touhu po moci nebudou brzdit vnitřní morální zásady.

Jak John Adams napsal v jednom dopise z roku 1798: "Naše vláda není vybavena mocí, která by dokázala čelit lidským vášním nezkroceným morálkou a náboženstvím. Chamtivost, ctižádost, pomstychtivost či nemravnost by zpřetrhaly i ta nejsilnější pouta naší ústavy stejně snadno, jako velryba protrhne síť."