„Bože můj, proč jsi mě opustil?“

"Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup, odhodláme se vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Život se nám tím úžasně zkomplikuje, ale zároveň intenzivně pocítíme, že patříme k sobě." (Papež František)

Minulý pátek jsem byl na pohřbu v Libochovicích. Loučili jsme se s Ludmilou Česalovou, členkou severočeského společenství salesiánů spolupracovníků. Když jsem býval v Teplicích, tak jsem každý měsíc jezdil na jejich setkání. V posledních letech jsem vnímal Lídu hlavně jako trpitelku. Její pendlování mezi domovem a nemocnicí, mezi nadějí a beznadějí, mezi žitím a umíráním trvalo skoro šest let. Modlili jsme se za ni. Její stav se někdy zázračně zlepšil, pak se zase zhoršil. Ptali jsme se, proč musí tolik trpět. Nakonec jsme ale museli zmlknout a jen trpět spolu s ní.

Ten příběh mně ukázal něco, co má nadčasovou platnost a co je důležité pro každého: smysl utrpení. Nějak se mně to propojuje s postní dobou, s tajemstvím velkého pátku. Tak bych se chtěl o ty své úvahy s vámi podělit.

Možná to nejdůležitější pro pochopení bolesti je smířit se s tím, že ji nikdy nepochopíme. Že pro nás vždycky zůstane tajemstvím. Že nemá smysl klást si tu otázku "proč", proč se to děje, proč to Bůh dopouští. Protože na to nikdy nedostaneme jasnou odpověď. Nakonec i Ježíš volal z kříže: "Bože můj, proč jsi mě opustil?" A nedostal odpověď… Ta přišla až třetí den. Lída taky možná volala: Bože můj, proč jsi mě opustil? A nedostala odpověď. Věřím, že teď už ji zná.

Na tom pohřbu jme četli z listu Římanům: "Jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu podobní i v jeho zmrtvýchvstání." Ta věta platí v případě Lídy úplně doslova: ona srostla s Ježíšem ve svém utrpení, i ve své smrti. A protože s ním byla tak těsně spojená, zůstane s ním spojená i ve vzkříšení. Vždycky, když se někdo ptá, kde je Bůh, když lidé trpí, tak odpovídám: on trpí s nimi, on visí na kříži. Bůh nezbavuje člověka bolesti, ale trpí spolu s ním. A pak ho převádí přes bránu smrti ke slávě, k radosti, k životu bez bolesti navěky.

Ano, takhle to vidíme z nadhledu, z časového odstupu. Ale ve chvílích, kdy jsme do té bolesti ponořeni, je těžké si ten nadhled udržet. Bolest nás sžírá, spaluje všechnu naši energii, bere nám schopnost se radovat, dusí naději. A nemusí to být jen bolest těla. Často je to bolest duše, která může být stejně ničivá. Pak záleží hlavně na tom, koho máme ve své blízkosti. Zda nám někdo rozumí, umí se do nás vcítit, nabídne nám pomocnou ruku. Péče milujícího člověka může tu bolest aspoň trochu zmírnit.

Tak jsme se dostali k další věci: Utrpení v nás budí soucit. Bez neustálé bdělé přítomnosti a péče svého manžela Pavla by Lída tu bolest tak dlouho neunesla. Bez modliteb celé rodiny, farnosti, salesiánského společenství a mnoha dalších by trpěla mnohem víc. Ano, utrpení nás motivuje k tomu, abychom druhým pomáhali, abychom jim byli nablízku. Ne nadarmo byl Pavel Česal dvanáct let ředitelem litoměřického hospice. Díky tomu dobře věděl, co prožívají trpící lidé a jejich rodiny. Teď si to prožil on sám.

A pak máme ještě jednu cestu k pochopení smyslu bolesti, tu, kterou ukazuje Bible: tu duchovní, teologickou – bolest jako vykoupení. Nevíme, proč se Bůh tak rozhodl, ale on prostě chtěl za naše hříchy trpět. Chtěl nám ukázat svou lásku tím, že přijal kříž, že přijal bolest. A pak ji překonal svým vzkříšením. Tak vlastně porazil to zlo, smrt i bolest, zajistil, že zlo a bolest nemůže zvítězit. Na čas může, ale ne natrvalo. A proto, když chápeme svou bolest jako účast na Ježíšově bolesti, když s ním "srosteme tak, že jsme mu podobní v jeho smrti", tak i ta naše bolest vede ke vzkříšení, zmenšuje sílu zla, sílu hříchu. Nějakým tajemným způsobem napomáhá k tomu, aby trpící lidé svou bolest unesli, a ti, kdo působí utrpení, aby byli Bohem ozářeni a proměněni. Neumím to přesně vyjádřit, je to i pro mě těžko pochopitelné, ale věřím, že je to tak.

To ovšem neznamená, že máme bolest vyhledávat, nebo si ji dokonce sami působit. Kdysi kazatelé vedli lidi k tomu, aby pokorně nesli svůj kříž, protože tím prokážou Bohu úctu a poslušnost. Dokonce i tehdy, když trpěli nespravedlivě, když je někdo zraňoval nebo zneužíval. Děje se to i dnes: muž se chová násilně ke své ženě – a kněz jí řekne, že to má vydržet, že se za to dostane do nebe. Homosexuál necítí povolání k celibátu, trpí tím, že nesmí mít partnera – a zbožný křesťan mu řekne: chápu, je to pro tebe těžké, ale ber to jako oběť za spásu hříšníků.

Myslím, že takhle to Ježíš nemyslel. On přece uzdravoval nemocné, dělal všechno pro to, aby bylo té bolesti co nejmíň. Vzal ji na sebe, až když to bylo nevyhnutelné. To je cesta i pro nás: dělat všechno pro to, aby bylo bolesti co nejmíň. A zároveň ji umět přijmout, když je to nevyhnutelné. Nemoci jsou součástí přírody. A lidé, kteří propadli zlu, nám vždycky budou působit utrpení. Bolesti se nikdy úplně nezbavíme. Proto se snažíme hledat v ní smysl, nést ji důstojně. Místní farář říkal na tom pohřbu, že když přinášel Lídě svaté přijímání, tak mu ona vždycky na rozloučenou řekla nějaký vtip. Je to možná detail, ale svědčí o tom, že nějak pochopila smysl té své bolesti. To bych se chtěl od ní učit...

Nakonec ještě něco k blížícím se svátkům: brněnské biskupství vydalo instrukci, že všechny obřady velikonočního tridua musí vést kněz, tedy ne pověřený laik, akolyta, dokonce ani jáhen. Vyvolalo to živou polemiku, zvlášť vzhledem k velkému pátku, kdy se neslaví eucharistická bohoslužba. Chápu, že to vychází z nějakých celocírkevních předpisů, že to má nějaké teologické důvody, ale myslím, že z pastoračního hlediska to není dobrý krok. Budí to dojem jakéhosi návratu klerikalismu, kterého se přece chceme zbavit.

Trefně na to reagovala Jana Šídlová: "Zvláštní je, že tato přísnost přichází v době, kdy se církev – alespoň na papíře – učí mluvit o spoluodpovědnosti, o synodalitě, o lidech, kteří nesou život svých farností i bez kněze. Kolik bylo řečeno o "aktivních laicích", o tom, že církev není jen kněz u oltáře. Kolik energie se vložilo do povzbuzení těch, kdo už dávno drží společenství pohromadě. A pak přijde Velký pátek – den, kdy se neslaví mše, den ticha, slova, kříže – a dozvíme se, že právě zde je nutné hranici znovu narýsovat silnou čarou. Tady už ne. Tady raději nebude nic. Nelze se ubránit otázce, zda se tu nakonec nechrání spíše naše jistoty než samotné tajemství, které slavíme. Opravdu máme tak malou víru, že musíme Boha chránit před vlastními lidmi?"

Ano, vidím to stejně. V některých farnostech už dávno vedou ty obřady laici, bez kněze, a teď najednou nesmí. Já mám krásné zkušenosti s velkopáteční bohoslužbou v přírodě, kde vůbec nezáleží na tom, jestli ji vede kněz nebo laik. A hlavně, vítám jakoukoli liturgickou aktivitu, kterou konají sami věřící bez kněze, protože je to pro ně příležitost k hlubšímu pochopení liturgie, ke studiu Božího slova, k vytváření společenství, k přijímání odpovědnosti za život církve. A taky je to ta nejlepší příprava na to, až bude za pár let většina farností bez kněze. To se v nich pak bohoslužby zakážou, nebo budeme rádi, když si je věřící udělají sami? Liturgie je přece pro člověka, ne člověk pro liturgii. Svého biskupa Pavla mám rád, v mnoha věcech si rozumíme, ale tady s ním nemůžu souhlasit.