Bůh je všude...
…v chrámech i v přírodě, ve slovech i v mlčení, v lidech i v samotě, v radosti i v bolesti. Bůh je blízko všem, dokonce i těm, od kterých my bychom byli nejraději co nejdál.
Zdravím vás po dlouhé době opět z Teplic.
Napřed chci poděkovat vám všem, kdo jste dokonce i o prázdninách sledovali můj web nebo facebook, a hlavně děkuji za podporu, kterou mně dáváte najevo, ať už při osobních setkáních, nebo virtuálně. Je to pro mě důležité, protože asi víte, že taky dost lidí moje názory nesdílí. Někteří z nich patří do okruhu mých přátel, mám je rád, vážím si jich. Nemám důvod pochybovat o jejich upřímnosti, víře ani dobré vůli. A vlastně jim i rozumím, protože jsem byl formován podobným prostředím jako oni. Jenže jsem se někam posunul, díky různým zkušenostem, a teď mě bolí, když mě někteří z nich považují za odpadlíka, snaží se mě napomínat, usměrňovat, nebo v horším případě mě přímo odsuzují. Na druhé straně, konstruktivní kritiku rád přijímám, dokonce ji potřebuju, protože i můj pohled je omezený. Na tu se vždycky snažím reagovat a nějakým slušným způsobem vést dialog.
Tak, to jsem potřeboval říct na úvod. A teď už k tématu: stále se něco děje, mohl bych mluvit o kauze Tomáše Petráčka, o přípravě podzimního zasedání biskupské synody, o výzkumu, podle kterého většina věřících učitelů není ztotožněna s dogmaty své církve, o tom, jestli v současné církvi vládne ďábel, o křesťanství po náboženství, nebo o tom, co mně důležitého chybí ve vyznání víry. K tomu všemu a lecčemu dalšímu se snad postupně dostaneme. Dnes bych se ale chtěl ještě vrátit ke svým prázdninovým cestám. Nebo spíš k jedné zkušenosti z těch cest.
Když jsem se vracel z putování po Irsku a jižní Anglii, tak jsem napsal na facebook: "Jedna z mých nejsilnějších zkušeností se týká vnímání přírody. Znovu jsem objevil starodávné čtyři živly: oheň – v záři slunce nebo v letním horku; vodu – když jsem musel jít několik kilometrů v dešti nebo když jsem koukal na mořské vlny; vzduch – na pobřeží často vál silný vítr; a zemi – když jsem stoupal po skalách, nebo když jsem si lehl do trávy na louce. A to všechno se mně propojovalo s jakýmsi pátým živlem – duchem. Bůh to přece všechno stvořil, zároveň v tom přebývá, je toho součástí. A dává tomu smysl. Tak to prý chápali staří Keltové. Takže v duchovním životě nejde o to, kolik odříkám žalmů nebo zdrávasů, ale nakolik jsem propojen s Bohem – skrze lidi, svět, přírodu. Bohužel pozdější křesťanství tento koncept opustilo. Ale náboženství, které staví ducha proti hmotě, je schopné se dopouštět – ve jménu Boha – největších zločinů. Proti lidem i proti Zemi."
Ano, tak nějak jsem to vnímal. Asi to není nic nového, určitě i pro vás je příroda inspirací a ukazuje vám velikost a krásu Boží. Křesťanská tradice je toho plná, a má to i biblické a teologické zakotvení. Chvalozpěv ve starozákonní knize Daniel mluví o tom, jak celá příroda a všechny její jednotlivé součásti svorně velebí Boha. Tomáš Akvinský viděl v existenci přírody důkaz Boží existence. Svatý František z Assisi napsal nádherný chvalozpěv na bratra Slunce a svatá Hildegarda z Bingen byla slavnou přírodovědkyní, léčitelkou a mimo jiné taky první autorkou popisu přesné receptury na výrobu piva. Z moderní doby můžu připomenout Teilharda de Chardin, který vnímá celý stvořený svět jako "božské prostředí" nebo papeže Wojtylu, který tak rád čerpal energii uprostřed tatranských nebo alpských štítů. Pozorovat, studovat a obdivovat stvoření znamená lépe chápat moudrost a krásu Stvořitele. A pocit posvátnosti a zázračnosti, vyvolaný vnímáním přírody, může být hlubokým duchovním zážitkem.
Možná je škoda, že církev v posledních staletích stále více nadřazovala nad všechny velmi různorodé náboženské zkušenosti jednu jedinou – setkání s Bohem skrze modlitbu, liturgii a svátosti. Z nich učinila striktní povinnosti, k nim vztáhla paragrafy kanonického práva, k jejich pravidelnému provozování zavázala všechny křesťany ve svědomí. A přitom si nevšimla, že mnoha lidem už tyto formy moc neříkají, ale naopak vyhledávají jiné cesty ke kontaktu s Bohem. Možná i to je pro mnohé naše současníky důvodem, proč se od církve odvracejí.
Bruno Mori, autor knihy Křesťanství bez náboženství, jde ještě dál a říká, že "Zjevení dnes přichází ne skrze svaté knihy, ale skrze knihu Universa. V této knize poslední Tajemství odhaluje všechny podoby své velikosti a krásy. Je to proud nepřetržitě aktivovaný "laskavou Energií" v pozadí, která proniká do celého Kosmu a vytváří složité struktury plné velkoleposti, života, ducha, vědomí a lásky."
"To vysvětluje sklon nových generací "vidět" a "cítit" přítomnost božského tajemství více v kráse přírody než v obřadech, modlitbách, svátostech, zázracích a mantrách různých náboženství. Pokud jsme my lidé součástí Vesmíru, a je-li Vesmír branou k oné původní dobrotivé a láskyplné Energii, kterou označujeme jménem "Bůh", pak musíme dojít k závěru, že v určitém smyslu jsme i my proniknuti Bohem; a že láska, kterou cítíme, je lidský způsob, jak manifestovat přítomnost "božského" v našem světě. (s. 141)
Tak, tolik Bruno Mori. Tím, co říkám, nebo cituju, nechci zpochybňovat význam modlitby, liturgie a svátostí. Já se taky potřebuju zastavit a v tichu rozmlouvat s Bohem. Rád slavím eucharistii ve společenství věřících. I to odříkávání žalmů nebo zdrávasů má svůj význam: pomáhá k vnitřnímu uklidnění, a taky je to dobrá forma pro společnou modlitbu více lidí. Ale vadí mně, když to někdo chápe jako magii, jako nějaký byznys s Pánem Bohem: já odříkám to a to – a Bůh mně za to dá to a to. A kdybych jednu mši, nebo jednu modlitbu vynechal, tak mě za to Bůh potrestá. Nebo používat růženec jako mocnou zbraňa – ano, rozumím tomu, že je třeba bojovat proti zlu, a to i modlitbou. Ale myslím, že záleží spíš na úmyslu a intenzitě té modlitby než na tom, jestli recituju růženec, nebo žalmy, nebo třeba jen mlčky stojím před Bohem.
Richard Rohr říká: "Je-li Bůh skutečně Bůh, pak musí být Boží přítomnost všude a musí být všeobecně dostupná. Kdyby se člověk mohl Boha fyzicky dotknout, snadno by si mohl myslet, že Bůh je zde a nikde jinde, a že je jeho, ale ne váš." Jenže, kolik křesťanů si přesně tohle opravdu myslí! Já chodím každý měsíc ke zpovědi, takže Bůh je se mnou; ale s tebou ne, protože ty už ses půl roku nezpovídal. Já věřím všemu, co se píše v katechismu, ale ty máš pochybnosti; takže já mám Boha, ale ty ho nemáš. Ne, tohle fakt ne! Bůh přece není takhle malý, lidský, malicherný, to už by nebyl žádný Bůh.
A tak bych vás rád vyzval – nebojme se vidět a nacházet Boha všude, v chrámech i v přírodě, ve slovech i v mlčení, v lidech i v samotě, v radosti i v bolesti. A taky v dějinách, v lidské společnosti, v církvi! Bůh je blízko všem, dokonce i těm, od kterých my bychom byli nejraději co nejdál. Tohle je těžké pochopit v době, kdy se lidé uzavírají do názorových krunýřů, kdy se vymezují jeden proti druhému. A každý si myslí, že Bůh je právě na jeho straně. Ale Bůh je nekonečně větší, Bůh se nenechá zatáhnout do našich žabomyších válek. Tak se zkusme aspoň chvíli dívat na svět jeho očima. Třeba nám to pomůže k pochopení těch, kdo vidí věci jinak.
Hezký večer!