Bůh proti všem?

Není snadné orientovat se v dnešním světě. Děkuji, že spolu se mnou hledáte cestu.

Zdravím vás zatím ještě z Teplic, ale ve chvíli, kdy tento komentář posloucháte, už bych měl mít za sebou část své letošní poutnické dovolené. Jejím hlavním cílem je Skellig Michael – malý ostrůvek při jihozápadním pobřeží Irska. Nachází se na něm pozůstatky klášterního komplexu ze 7. století, ve kterém žili nejstarší irští křesťané. Právě tohle místo tvoří hrot tzv. Meče svatého Michaela – té řady sedmi historických poutních míst, která se nachází na jedné přímce od Izraele po Irsko. Zatím jsem navštívil tři z nich v Itálii a ve Francii, letos snad další dvě – v Irsku a v Anglii, a zbydou mně poslední dvě v Izraeli a na řeckém ostrově Simi.

Co bych vám tedy chtěl říct na závěr svých letošních komentářů? Především vám chci poděkovat, že je posloucháte, a že mě tak motivujete k další práci. Když jsem byl před nedávnem na oslavě třicátého výročí založení Jaboku, tak mě tam několik bývalých zaměstnanců i studentů děkovalo za to, jak jim moje komentáře pomáhají orientovat se v současném světě a církvi; a jak jim dodávají naději, že naše církev snad ještě je schopná se změnit. Nebo jeden citát z reakcí na facebooku: "Vaše názory mi mluví z duše a dodávají velkou naději, že jsme na správné cestě a změna dříve či později nutně přijde."

Chápu, že se mnou nemusíte vždycky ve všem souhlasit; už to, že se snažím mluvit stručně o složitých věcech, mě nutí ke zkratkám a zjednodušením. A mnohá ta témata jsou nová, nejsou jednoznačná, sám si na ně teprve vytvářím názor, takže jsem rád i za jakoukoli zpětnou vazbu; ale nejvíc za tu, která je kritická, a přitom slušná a konstruktivní. Takové připomínky beru vážně, reaguju na ně, přemýšlím o nich, leckdy mně i pomůžou k lepšímu pochopení.

Zároveň ale vidím, bohužel, i tu žumpu, do které někteří vylévají svou zlobu a nenávist. Pak se nedivte, že některé příspěvky mažu nebo některé autory blokuju. Mám na to ale jasná pravidla. Především považuju za slušnost vědět, s kým mluvím. Anonymy se odjakživa házely do koše. Pokud autor není ochoten se představit, ukázat svou identitu, tak se buď něčeho bojí, nebo nemá dobré úmysly. Druhé kritérium je slušnost: když někdo používá vulgární výrazy, píše zmateně a nesrozumitelně, odsuzuje, hrozí peklem, tak s ním nelze rozumně diskutovat. A nakonec pravdivost: jestli někdo šíří prokazatelné lži nebo konspirační teorie, a snaží se o nich přesvědčit mě nebo vás, tak mu k tomu nechci nechávat volný prostor.

Tady musím poděkovat našemu farníkovi Vojtovi Šafránkovi, který mně vydatně pomáhá s čištěním komentářů, hlavně v těch vyhrocených situacích, jako byly třeba prezidentské volby.

Pokud je o témata, tak asi to, o čem jsem v poslední době nejčastěji mluvil, je synodální proces v katolické církvi. Nebo, viděno z nadhledu, reforma církve, aby byla srozumitelnější a vstřícnější jak pro své vlastní členy, tak pro lidi z vnějšku. Minulý týden mně kdosi napsal: "Co říkáte na konzervativní kněze? Noc kostelů by se měla zakázat. Koncerty do kostela nepatří. Mši svatou dělám pro Boha, ne pro lidi... Co s tím? Takových farností přibývá. Je to v pořádku?" No, myslím, že to není v pořádku. Ale nevím, co s tím. Snad nevzdávat to a ukazovat jiný pohled, diskutovat s těmi kněžími. Já jen doufám, že takových farností nepřibývá, ale naopak ubývá. Že církev se mění, i když stále velmi pomalu.

Taky někdy mluvím o politice, protože se držím sociální nauky církve a zásady papeže Františka, že politické jednání se může stát nejvyšším projevem křesťanské lásky. Takže když mně jeden kamarád stále opakuje: "drž se evangelia a nepleť se do politiky", tak mu říkám: právě proto, že se držím evangelia, tak se musím plést i do politiky. Každý z nás přece nějak politicky jedná; a když vidím, jak někteří křesťané, ba dokonce představitelé církve, podporují politiky, kteří jednají v rozporu s evangeliem, tak nemůžu mlčet.

Jak v církvi, tak v politice jsme svědky vyhrocených názorových střetů, které často přechází až do osobní nenávisti. Jak na takové situace reagovat? O tom přemýšlím už dlouho. A sám hledám cestu, jak zůstat na jedné straně věrný pravdě, a na druhé straně neztratit úctu k lidem, kteří tu pravdu zjevně popírají. Nebo jak prosazovat určitý názor, a zároveň vést dialog s lidmi, kteří ho nesdílejí. Nebo jak hledat střední cestu mezi vyhrocenými extrémy.

Aktuální příklad: sexuální zneužívání. Náš poslední zveřejněný případ vyvolal opět bouřlivé diskuse. A vždycky, nejen v tomto případě, to jde do extrémů: buď je ten člověk nevinný a všechno jsou to nechutné lži a pomluvy; nebo je to zločinec a zaslouží si odsouzení – jak to kdosi napsal: "takový člověk svou lidskou důstojnost a úctu dávno ztratil, je to odporný člověk, jeho morální kázáni jsou pokrytecká a neupřímná, i jeho pracovní dílo pak ztrácí na úctě a důstojnosti…" Jako bychom neměli odvahu přijmout ještě třetí možnost, která jedině odpovídá postoji Ježíše Krista: přiznat, že se dopustil zla, ale zároveň tím nezpochybnit to dobré, co udělal, a stále respektovat, že je člověkem – tedy obrazem Božím.

Hodně se teď mluví o Marku Rupnikovi jako autorovi a umělci: Může někdo škodit druhým lidem, a přitom tvořit texty či obrazy, které jsou duchovně povznášející? To je těžká otázka. Přitom ale víme, že spousta umělců nežije zrovna příkladným životem, a jejich dílo přesto nezpochybňujeme. I Rupnikovo dílo přinášelo duchovní prospěch mnoha lidem. A když jsme zjistili jeho morální selhání, tak tím totéž dílo najednou ztratilo svou hodnotu? Copak ta záře Boží krásy nemůže pronikat i přes lidskou temnotu?

Myslím, že celé to vyhrocení – nejen v této oblasti, vychází z naší potřeby mít věci jednoduché, jasné, srozumitelné. Černé nebo bílé. Jenže život je složitý. Téměř nic není úplně černé nebo úplně bílé. Nikdo z nás není absolutně dobrý ani absolutně zlý. Nikdo, ani ten největší světec, si nezaslouží absolutní úctu – ta je vyhrazena jen Bohu. A nikdo, ani ten nejhorší zločinec, si nezaslouží absolutní pohrdání.

Bohužel, křesťanství často spíš rozdělovalo, než spojovalo. Svědčí o tom ty smutné příběhy v dějinách: křižácké války, inkvizice, reformace a protireformace, boj proti modernismu, a v současnosti boj proti zednářům, liberálům, genderistům, homosexualistům a kdoví komu ještě... Jakmile postavím svého Boha proti všem, tak musím taky bojovat proti všem. Jenže ten Bůh, v jehož jménu jdu do boje, to není skutečný Bůh, to je jen moje představa o něm. Ježíš nám ukázal jiného Boha: chápajícího, vstřícného, odpouštějícího, Boha, který miluje každého člověka takového, jaký je.

Takto hledat Boha ovšem znamená nechat se znejistit, smířit se se složitostí světa. Papež František říká: "Vždycky, když se učíme hledět výš než jen na sebe a na své individuální zájmy, pak spory, pnutí, a dokonce i ti, kdo se považovali za nepřátele, mohou dospět k mnohotvaré jednotě, která plodí nový život." (FT 245)

Tak vám přeju klidné prázdniny, osvěžující dovolenou a zase od září, dá-li Bůh, se budu těšit na další setkávání.