Bůh v tom jede s námi

Ježíš se proto narodil, aby Boží krásu a lásku přenesl z nebe do našeho bolestného světa.

Možná v tom adventním shonu trochu zapadla zpráva, že Vatikán vydal instrukce k pokračování synodního procesu. Vrátím se k nim po novém roce, teď chci jen upozornit na perspektivu, v níž se má celý proces odehrávat. Hned na začátku se píše, že "Účastníci prvního zasedání synody udělali konkrétní zkušenost církve, která se projevuje jako pluralitní, a rozdíly ve svém společenství může prožívat jako bohatství."

Uvědomil jsem si to několikrát v posledních dnech, když jsem diskutoval s lidmi, kteří měli na některé věci odlišný názor než já. Když jsme došli na kontroverzní téma, třeba Istanbulskou úmluvu, nebo eutanázii, nebo požehnání pro homosexuální páry, tak jsme si začali vysvětlovat, proč to každý vidíme tak, jak to vidíme, na základě jakých zkušenosti jsme k tomu došli, které autority nás ovlivnily…, a postupně jsme začali víc chápat, proč to ten druhý má jinak. Někdy se naše názory sblížily, jindy jsme se naopak utvrdili každý v tom svém. Ale co je důležité: nepohádali jsme se, rozešli jsme se v dobrém. Víme, že ani jeden z nás to nevidí dokonale, že k úplnému poznání máme ještě dlouhou cestu, a že některé věci prostě za svého života nevyřešíme. A hlavně, jak to říká ten synodní dokument, poznali jsme, že "rozdíly ve svém společenství můžeme prožívat jako bohatství", a ne jako nebezpečí.

Neříkám, že je to snadné, učím se to, ale věřím, že tudy vede cesta. Možná je to i dobrý úvod k tomu, co teď všichni máme před sebou – k vánočním svátkům. Protože ty jsou především o vzájemné vstřícnosti, o mezilidských vztazích – a my moc potřebujeme naději vidět, že svět, ve kterém žijeme, nemusí být plný konfliktů a válek, ale že spolu můžeme žít v pokoji, i když máme odlišné názory a zkušenosti. Protože jinak si budeme stále říkat: a k čemu to všechno? Jo, uděláme si krásných pár dní, ale pak zase spadneme do těch všedních starostí; do těch různých hádek a sporů, do těch zpráv o válkách a násilí, do těch zbožných frází v kostele, které už nám nic neříkají. A tak se zase znovu ptáme, proč se ten Ježíš narodil, proč se Bůh stal člověkem, když nás z toho všeho stejně nevysvobodil?

Někdo možná odpoví, že přece na tomto životě nezáleží, ten bude vždycky jen slzavým údolím. Ale jde o věčnost, o spásu! Nějak to tady přežít, nějak to vydržet, vytrpět, a pak se za odměnu věčně radovat v nebi. Opravdu, tohle po nás chce Bůh? Ten, který nás miluje, ten zároveň chce, abychom tady jenom trpěli? To mně nějak nejde dohromady.

Jsou to jsou těžké otázky. Odpověď nám na ně nedá žádná teorie, žádný katechismus, žádný dogmatický systém, odpověď nám dá jedině život. A nejvíc právě život těch, kteří to křesťanství, toho Krista, Božího syna, skutečně poznali, přijali, kteří se s ním jaksi skamarádili, navázali s ním osobní vztah. Zkusím vyjmenovat pár takových lidí, kteří mě oslovili v poslední době.

Třeba Karel Schwarzenberg, který nedávno zemřel. Tomáš Halík na jeho pohřbu připomněl ten "známý bonmot, který řekl pan kníže sám o sobě: "Jsem asi dobrý katolík, ale špatný křesťan." Chtěl tím říct: Věřím všemu, co učí církev a čemu věřily generace mých předků. Rád se účastním církevních obřadů, ale vím, že být křesťanem je ještě něco víc. Následování Krista je náročná cesta, na níž nikdo nemůže říci, že už vykonal dost, že už je dostatečně dobrým křesťanem. Na této cestě opakovaně zakopáváme a musíme znovu vstát, bloudíme a musíme znovu najít směr. Nikdo z nás není dokonalý křesťan. Ale paradoxně právě tím pokorným přiznáním Karel Schwarzenberg ukázal, že dobrým křesťanem byl."

Nebo Věrka, která několik let pracovala jako katechetka u nás v Teplicích, a teď složila řeholní sliby u sester salesiánek. Pořád mám v uších její zvonivý smích a její úžasnou schopnost vcítit se do dětí nebo mladých lidí, se kterými pracuje. Není naivní, vidí i těžkosti řeholního života, nic si nenalhává. Říká, že kráčí nohama na zemi a srdcem v nebi. To jí dává sílu.

Vzpomínám taky na jednu rodinu, kterou znám desítky let a nedávno jsme se opět po dlouhé době potkali. Mají šest dětí, prožili si s nimi spoustu těžkostí, nemocí, zklamání… a při tom si ještě léta dopisovali s mladým vězněm, který seděl za vraždu. Byli mu velkou oporou a mají taky zásluhu na tom, že se z něj nakonec stal dobrý člověk. Proč to dělali? Že by se chtěli obětovat, přidávat si utrpení, aby se pak za odměnu radovali v nebi? To určitě ne. Jen prostě cítili, že Bůh je k nim dobrý. A proto i oni chtěli být dobří. Teď už mají všechny děti dospělé, zakládají vlastní rodiny. A kdybych trochu obrátil ten bonmot Karla Schwarzenberga, možná všechny ty děti nejsou dobrými katolíky, ale přesto můžou být dobrými křesťany.

A ještě chci připomenout papeže Františka, který velmi silně vnímá všechno to utrpení lidí na celém světě, i všechny ty hrozby, které jsou před námi. A jistě vnímá i rozdělení uvnitř církve, i tu opozici, která jeho činy odsuzuje, někteří ho považují přímo za Antikrista. František to všechno trpělivě nese, ale nezdá se, že by jen bolestně trpěl a těšil se na nebeskou odměnu. Naopak, on září radostí! Často říká, že církev musí být symfonická, tedy že v ní mají zaznívat různé hlasy, jako v orchestru: "Různorodost je nutná, je nepostradatelná. Ale každý zvuk musí přispívat ke společnému záměru. A k tomu je zásadní vzájemné naslouchání: každý hudebník musí naslouchat ostatním. Kdyby někdo poslouchal jen sám sebe, jakkoli by jeho zvuk byl vznešený, symfonii by to neprospělo."

Teď ovšem můžete říct: dobře, ukazuješ nám tady krásné vzory, ale jak to máš ty? No, za sebe musím říct, že kdybych tady měl jenom trpět a těšit se na nebe, tak bych to dlouho nevydržel. Já opravdu věřím, že Bůh chce, abychom žili plně a radostně už tady na zemi. A že právě kvůli tomu se stal člověkem, aby tu Boží plnost, tu Boží radost, krásu a lásku přenesl z nebe k nám. Jak to odvážně psali už staří církevní otcové: "Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem." Pravoslavní tomu říkají theósis, zbožštění. Tohle si nejvíc připomínám, tohle já nejvíc prožívám právě o vánocích.

A to mě taky motivuje k tomu, abych se snažil v tomto světě něco změnit: Bůh přece nechce, aby se lidé navzájem zabíjeli, aby jedni druhé nechali umírat hladem, abychom si tu krásnou Zemi, kterou pro nás stvořil, sami spálili a zničili. Ne, tohle Bůh určitě nechce, ale protože se stal člověkem, tak v tom průšvihu jede s námi. A snaží se zachránit, co se dá, jenže k tomu má jen naše ruce, naše hlavy, naše srdce. Proto se chci přidat k sestře Věrce a naslouchat těm, kdo touží po lidské blízkosti; chci se přidat k té rodině svých přátel a vytvářet kolem sebe krásné mezilidské vztahy; chci se přidat ke Karlu Schwarzenbergovi a vnášet hodnoty svobody a vzájemné úcty do naší společnosti i církve; a chci se přidat k papeži Františkovi a spolu s ním vytvářet církev i společnost symfonickou.

A totéž přeju i vám: ať prožijete krásné vánoce a zůstanete s Bohem i po vánocích. Ozvu se vám zase po novém roce, ve středu 3. ledna.