Být znamením a nositeli Boží lásky

Spousta křesťanů Ježíše uctívá, adoruje před svatostánkem, přijímá ho v eucharistii, modlí se k němu, mluví o něm. Ale jen málokdo Ježíše následuje – žije, smýšlí a jedná jako on.

Kdosi se mě ptal, jestli bude mít církev ještě v budoucnosti nějaký smysl. Vybavil jsem si citát z našich salesiánských stanov, že máme být "znamením a nositeli Boží lásky mladým, zvláště nejchudším". Ano, to "mladým, zvláště nejchudším", je naše salesiánské specifikum. Ale být znamením a nositeli Boží lásky, to platí pro všechny křesťany, i pro celou církev. Protože každý člověk potřebuje cítit, že je milován. Takže pokud toto budeme dělat, tak tady křesťanství bude dál, a bude tady i církev.

Jenže co to konkrétně znamená? O tom přemýšlím celý život, a čím dál víc mě inspiruje známá zkušenost matky Terezy: "Dřív jsem si myslela, že je potřeba obracet lidi na víru. Dnes vím, že mojí úlohou je milovat." Ano, ty mladé lidi, kteří se nám svěřují se svými bolestmi, nemusíme obracet na víru. Ale můžeme je vyslechnout, dát jim najevo svůj zájem, být jim nablízku v těžkých situacích. Tedy mít je rádi tak, jak je měl rád Don Bosko, tak jak je má rád Bůh. Když zakouším sám na sobě, že mě Bůh miluje, tak potom zase já můžu být Božím srdcem, Božíma rukama v tomto světě. Můžu být nositelem Boží lásky těm, kdo po ní touží, kdo ji potřebují.

V poslední době mně skoro každý den zavolá nebo napíše někdo, kdo je nebo byl sexuálně zneužívaný, kdo prožívá z různých důvodů odmítnutí ze strany svého faráře nebo církevního společenství, kdo objevuje svou sexuální orientaci nebo genderovou identitu a bojí se o tom v křesťanském prostředí mluvit, kdo ztratil nebo ztrácí víru v Boha a má strach přiznat to před těmi, kdo mají tu víru pevnou. Nebo se mně svěří nějaký kněz, řeholník či řeholnice s tím, jak jeho biskup nebo matka představená zneužívá svou moc, a on, nebo ona pak prožívá krizi svého povolání a hledá, jak pokračovat na své cestě s Bohem.

Všichni ti lidé vědí, že jim nemůžu nějak zásadně pomoct, změnit tu jejich situaci. Ale zároveň věří, že je nebudu soudit, napomínat, usměrňovat, nabádat k pokoře a poslušnosti, jak se s tím často setkávají. Já hlavně poslouchám, co mně říkají, snažím se jim porozumět, a často mě ty jejich zkušenosti hluboce zasáhnou. Stojím při nich, modlím se za ně, doprovázím je, podporuju je. A jistě, pokud je to v mých silách, hledám nějakou konkrétní pomoc. Věřím, že to je přesně to, co by dělal Ježíš, kdyby se s nimi dnes setkal. Věřím, že to je i moje poslání: být pro ně "znamením a nositelem Boží lásky".

Jedním z lidí, kteří přesně toto dělali, byl svatý František z Assisi. Letos uplyne 800 let od jeho úmrtí a papež Lev proto už vyhlásil rok svatého Františka. To byl člověk, který vzal evangelium doslova, chtěl žít a jednat přesně jako Pán Ježíš. Ne jenom ho uctívat, modlit se k němu, klanět se mu. Ale být Ježíšem pro lidi své doby. Mám dojem, že spousta křesťanů dnes Ježíše uctívá, chodí na mši svatou, klečí před svatostánkem, přijímají ho v eucharistii, modlí se k němu, prosí ho o odpuštění hříchů, a taky o něm mluví, snaží se předávat druhým jeho poselství. Ale jen málokdo Ježíše opravdu následuje, tedy žije, smýšlí, jedná tak jako on.

Za pár dní budeme slavit svátek Dona Boska. To je pro mě další světec, který se o to snažil. Založil salesiánské hnutí, které se zaměřuje na výchovu a vzdělávání dětí a mládeže. Na celém světě se k němu dnes hlásí statisíce lidí. Jenže, stejně jako ubývá kněží v našich diecézích, jako ubývá věřících v našich kostelích, tak ubývá taky salesiánů v naší provincii. I my si tedy klademe otázku po své budoucnosti. A já na ni mám stejnou odpověď: pokud budeme znamením a nositeli Boží lásky mladým, zvláště nejchudším, tak salesiánské hnutí bude mít stále smysl a bude stále žít. Protože zakoušet lásku potřebuje každý člověk, a mladí lidé nejvíc.

Ano, možná tady za pár desítek let nebudou žádní salesiáni řeholníci, ale myšlenka i praxe Dona Boska je podle mé zkušenosti tak životaschopná, že tady zůstane dál. Jen ji ponesou jiní lidé – ti, kdo v mládí prošli salesiánskými školami, chaloupkami nebo středisky mládeže, ti, kdo se hlásí k salesiánům spolupracovníkům, nebo k salesiánskému hnutí mládeže, kdo mají za sebou dobrovolnou službu někde v Africe nebo v Indii, kdo přijali do svého srdce salesiánskou mentalitu za léta práce v našich střediscích, nebo prostě lidé, které si Bůh na tuto cestu nějak povolá.

Pro tento proces se teď snažíme připravit prostor. Chceme být, jak říká náš provinciál Martin Hobza, spíše lídry hnutí než vlastníky nemovitostí a zřizovateli institucí. Což předpokládá změnu mentality. Ne pasivně přežívat těžké časy, ale aktivně proměňovat svět. Na bát se, abychom něco nepokazili, ale odvážně riskovat pro Boží království. Ne zachraňovat instituce, ale motivovat lidi. Nespoléhat se jen na lidské síly, ale taky na Boží moc.

A myslím, že totéž platí i pro jiné složky církve, i pro církev jako celek: v její současné podobě jsme schopni obsloužit to postupně vymírající stádečko lidí, kteří ještě přijdou do kostela. Protože podle sčítání účastníků bohoslužeb se jejich počet za posledních pětadvacet let snížil na polovinu. Ano, o tyhle lidi se postaráme, ale zatím neumíme vytvořit živé hnutí, které by inspirovalo současný svět, které by dodávalo energii trpícím lidem, které by dávalo orientaci v postpravdivém čase, které by zevnitř proměňovalo politické, ekonomické i církevní struktury. Proto nám vládnou Babišové a Trumpové, proto se náš svět možná řítí do pořádného maléru.

I když, možná to umíme, možná už se to děje, nenápadně, zdola. Třeba minulou sobotu jsem byl na valné hromadě České křesťanské akademie. Pavel Hošek tam řekl, že "vnímá akademii jako hnutí, které spojuje lidi podobného smýšlení a tvoří alternativu k různým destruktivním podobám křesťanství. Jsem hrdý na to, že můžu být součástí tohoto hnutí." Ano, díky, Pavle, já to mám podobně. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně součástí dvou živých křesťanských hnutí: toho akademického a toho salesiánského. A všimněte si: jejich aktivity často probíhají ve spolupráci s kněžími a biskupy, ale někdy taky navzdory jejich hrozbám a zákazům – jak jsme to viděli nedávno, když budějovický biskup zakázal seminář s italským teologem na Lomečku, a ten se pak musel přesunout do Prahy. Ale právě tato, a další podobná hnutí, vytváří alternativu k těm nebezpečným podobám křesťanství, jaké vidíme v Rusku a v Americe a k jakým se hlásí spousta lidí i u nás.

Náš hlavní představený Fabio Attard vybral jako heslo pro salesiánskou rodinu na tento rok Mariina slova na svatbě v Káně: "Udělejte, cokoli vám řekne" (Jan 2,5). A napsal k tomu, že "Kána je každé místo, kam jsme posláni, prostor, kde se Bůh neustále zpřítomňuje skrze ty, kdo slyší jeho slovo, věří mu a žijí podle něj. Událost v Káně nám ukazuje, že Ježíš nepřichází jen proto, aby nám zanechal poselství, ale vstupuje s námi do vztahu lásky, do společenství dobroty a hojnosti. S ním vstupujeme do posvátného prostoru, kde se především cítíme milovaní. A v tomto vztahu lásky ho máme následovat." (s.8)

Ano, tohle je dnes potřeba: dřív, než začneme přesvědčovat druhé o pravdě evangelia, zkusme jednat jako Ježíš.