Chci naslouchat, povzbuzovat a propojovat

Praha má opět nového arcibiskupa. Co od něj můžeme očekávat?

Každou chvilku se mě někdo ptá, jak vidím nového pražského arcibiskupa. Začnu trochu odlehčeně, takovou osobní vzpomínkou. Když byl Stanislav Přibyl generálním sekretářem ČBK, tak se staral o obnovu poutního místa Horní Police. Často jezdil do Litoměřic, já jsem byl v Teplicích, tak jsme se tam různě potkávali. Jednou jsme se sešli na jakési neformální akci, mně to nedalo a při víně jsem se ho zeptal: "Proč my si pořád vykáme?" On na to: "No, já mám úctu tomu k vašemu věku." "A já zas k těm vašim funkcím." Odpověděl něco ve smyslu: "Ale já nejsem nějaká funkce, já jsem Standa." Tak jsme si přiťukli a bylo to.

Asi za rok nato se stal litoměřickým biskupem. Brzy po nástupu si svolal skupinku kněží, kteří v diecézi koordinovali synodální proces. Chtěl slyšet, jak to probíhalo. Sešli jsme se několikrát, byly to živé diskuse, otevřené, vstřícné, Stanislav hodně naslouchal. Když jsme se ale dostali k otázkám kolem celibátu, svěcení žen nebo demokracie v církvi, tak říkal: "No jo, ale s tím já jako biskup nic nenadělám, to se musí řešit v Římě. Bavme se o tom, co je v mé pravomoci." Ano, tomu na jedné straně rozumím, ale přesto mně to trochu vadilo. Biskup by měl být podle mě nejen pastýřem, ale taky prorokem. Vnímat znamení doby, hledat cestu dopředu. Myslím, že jsem mu to jednou i řekl: "Ale když jsi biskup, tak bys měl taky do Říma přinášet podněty k reformě církve, bez tlaku zdola se přece nic nezmění." Teď, když je v pozici arcibiskupa, bude mít jeho hlas ve Vatikánu ještě větší váhu, tak se těším, že tam ty podněty zdola skutečně bude přinášet.

Ty věci, o kterých jsme se tenkrát bavili, ale bral velmi vážně: jak zajistit pastoraci při dalším úbytku kněží, jak předávat odpovědnost jáhnům a laikům, mužům i ženám, jak vycházet vstříc těm, kdo se v církvi necítí doma, jak být srozumitelnější pro současného člověka. Pak jsem se odstěhoval do Brna, ale zůstali jsme ve spojení. Na dálku jsem sledoval, jak biskup Stanislav komunikuje s lidmi, jak se pouští do realizace těch nápadů, o kterých jsme mluvili. Nemůžu posoudit jeho jednotlivé kroky, natolik už do nich nevidím, ale myslím, že jde dobrým směrem.

V rozhovorech, které teď dává médiím, Stanislav hodně zdůrazňuje svou středovou pozici, svou snahu komunikovat, stavět mosty, propojovat různé, často protichůdné názorové skupiny v církvi. Řekl třeba: "Také mám sociální sítě, a když se tam o sobě dočtu hrozné věci, tak se naštvu. A mám chuť tomu člověku odpovědět. Zatím se mi víceméně povedlo to smazat dřív, než jsem to odeslal, nebo to smazat záhy, co jsem to odeslal. To je první krok. A co se s tím dá tedy dělat? Je potřeba se setkávat tváří v tvář. Tam si nedovolíte říct do očí ty ošklivé věci, které někdo napíše. Zkrátka rozbíjet ty bubliny a uvědomit si, že každý člověk je můj bližní. Tam je ten začátek."

Ano, souhlasím a taky se o to snažím. Ovšem to je jen kousek toho problému. Mnohem větší problém přijde, když se začneme v církvi opravdu vážně bavit o tématech jako demokracie, celibát, klerikalismus, svěcení žen, sexuální orientace, politická orientace a tak dál. Tady už člověk nemůže jenom být nad věcí, s pochopením přijímat všechny názory. Ano, měl bych mít úctu k těm, kdo mají jiný názor než já, ale nemůžu nemít žádný názor. A to se týká i pražského arcibiskupa, dokonce víc než jiných biskupů, protože ten pražský je naší veřejností vnímán jako hlava a mluvčí celé katolické církve. Většina lidí si myslí, že to, co řekne on, je názor všech katolíků. Za jeho předchůdců jsme prožívali chvíle, kdy jsme s nimi nesouhlasili, někdy jsme za ně i styděli. Tak budu moc rád, když Stanislav Přibyl bude v této pozici dávat lepší signály.

Další věc, která mně leží hodně na srdci, je řešení případů sexuálního a mocenského zneužívání v církvi. Novinářům, kteří se na to ptali, řekl nově jmenovaný biskup: "Bude to pro mě důležité téma. Samozřejmě, poslouchat ty příběhy nebude žádná radost, to bude velmi smutné, velmi bolestné. Ale já to považuji za povinnost duchovního, naslouchat těmto lidem, kteří jsou často na okraji našeho zájmu. Jedna věc je řešit to právně. Ale ti lidé se potřebují uzdravovat. Terapie začíná tím, že jim někdo uvěří jejich příběh. Pak je to pastorační věc, doprovázení lidí, protože oni doznali v církvi velkého zranění a teď právem očekávají, že také dojdou pochopení a někdo s nimi půjde cestou uzdravování. To je úkol každého duchovního. A já to považuji za jednu ze svých priorit."

Díky, Stanislave, rád tě v tom podpořím. Vím od zástupců těch obětí, že ti důvěřují, že v tebe vkládají velkou naději. Věřím a těším se na to, že k nim budeš přistupovat líp než mnoho jiných kněží i biskupů. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je naladit se na jejich myšlení a emoce, protože to jde mimo naši běžnou logiku, mimo naši zkušenost. A člověk se to nemůže naučit jinak, než že se s těmi lidmi setkává, že jim naslouchá, že je doprovází.

Nový arcibiskup taky bude muset řešit personální věci. Vytvořit si dobrou partu spolupracovníků, kteří budou ve svých oblastech odborníky a s nimiž si bude zároveň i lidsky rozumět. To je vždycky těžký úkol, protože to taky znamená s někým se rozloučit. Nevidím tak hluboko do toho paláce na Hradčanech, abych mohl dávat nějaké návrhy, ale že to bude chtít velkou odvahu a zároveň citlivost, o tom nepochybuju.

Ještě jednu věc připomenu, o které Stanislav Přibyl často mluví, a to je předávání evangelia. Ano, biskup má být garantem toho, že radostná zpráva o milujícím Bohu se bude mezi lidmi šířit. Dnes je ale problém v tom, že stále méně funguje ten hlavní kanál, kterým se víra předávala – výchova v rodině. I v křesťanských rodinách se stále častěji stává, že dospívající děti se od církve, a někdy i od víry odvrací. Nedávno mně řekl jeden mladý kněz: "Na naší kněžské konferenci mluvil biskup o pastoraci mládeže, ale on byl úplně mimo realitu – on mluvil o mládeži, která tady byla možná před dvaceti lety, ale ne o té, která je tady dnes!" Tak věřím, že nový biskup v Praze bude reagovat na to, co lidé prožívají dnes, a ne jenom na to, co prožívali před dvaceti lety.