Chudá vdova a Boží velkorysost (32. neděle v mezidobí)

Žijeme v sociálním státě, který svým občanům nabízí slušné vdovské a sirotčí důchody. V biblické době však patřili sirotci a vdovy mezi nejohroženější sociální skupiny: byli odkázáni na vlastní práci, na pomoc širšího příbuzenstva nebo na dobročinnost bohatších členů komunity.

Biblické texty této neděle mluví postupně o dvou vdovách: vdově ze Sarepty, která žila v pohanské zemi, a přesto věřila v izraelského Boha; když se pak i přes svou bídu postarala o Božího proroka, byla za to zázračně odměněna. A pak o vdově v jeruzalémském chrámě, která vhodila do pokladnice své poslední peníze. Obě jednají v hluboké víře: když dám to poslední Bohu – a tím se myslí jak Boží chrám, tak také prorok nebo kdokoliv, kdo je chudý a potřebuje pomoc – on se o mě jistě postará. Jsou to tedy příběhy víry a z ní plynoucí velkorysosti. Člověk bez víry je odkázán jen sám na sebe, musí si tedy o sebe neustále dělat starost; člověk s vírou si může dovolit velkorysost vůči druhým, protože věří také ve velkorysost Boží vůči sobě.

Právě taková víra, která ústí ve velkorysou solidaritu, dnes mnoha lidem chybí. Může jít o nezamýšlený důsledek oné štědrosti sociálního státu: stát se má postarat o každého, kdo se dostane do problémů – platíme přece daně a pojištění. Solidarita je tedy povinností společnosti, jedinec ji nemusí řešit – chudoba druhých už není apelem na náš soucit a mravní odpovědnost.

To však může vést ke smutným důsledkům: sociální nerovnost v bohatých zemích se zvyšuje, stále více lidí žije na hranici chudoby a jakákoliv mimořádná událost je může uvést do situace, kterou nebudou schopni vlastními silami vyřešit. Najednou budou odkázáni na dobročinnost svých bližních. Ještě větším problémem je chudoba na globální úrovni: miliarda lidí stále nemá dostatek potravin a pitné vody. I oni čekají na projevy soucitu. A když se globální chudoba před několika lety přelila do naší blízkosti v rámci migrační vlny, projevila se naše nezodpovědnost v celé své nahotě: nebyli jsme ochotni postarat se ani o jediného sirotka!

Klíčové politické události posledních let jsou opakovaným odmítáním solidarity z bohatých částí světa. Brexit byl odhlasován proto, že většina Britů nechtěla už být solidární se zbytkem Evropy; Američané si podruhé zvolili Donalda Trumpa proto, že už nechtěli být solidární se zbytkem světa; u nás získávají hlasy xenofobní populisté, protože většina Čechů nechce být solidární s imigranty. Jestliže velkorysost vychází z víry, pak to, co prožíváme, je jedním z nejsmutnějších projevů ztráty víry. Většina Britů, Američanů ani Čechů už nevěří, že je k nim Bůh velkorysý, a proto nejsou ochotni být velkorysí vůči lidem, kteří potřebují pomoc. Jeden náš politik to vyjádřil takto: "Opustili jsme všechny ideály a zůstalo nám pouze národní sobectví."

Jak se to mohlo stát? Víru v Boží velkorysost nelze nikomu naordinovat. Taková víra vychází z osobní zkušenosti, že Bůh člověka vede a obdarovává. Nevím, proč tolik lidí tuto zkušenost nemá. Jistě ji ale měla vdova ze Sarepty i vdova od chrámové pokladnice. Měla ji Matka Tereza, kterou Bůh naučil pomáhat těm nejubožejším z ubohých. Tuto zkušenost má i papež František, který často připomíná, kolika životními úskalími ho Bůh provedl. Má ji vězeň, který se dopustil velkého zla, ale zakusil od Boha velké milosrdenství. Má ji žena, která po deseti letech marných pokusů a modliteb porodila zdravé dítě. Má ji pracovník v hospici, který při každém setkání se smrtí zakusí kousek věčnosti. Zkušenost Boží velkorysosti mají všichni, kdo se modlili a byli vyslyšeni, ale i mnozí z těch, kdo vyslyšeni nebyli – protože poznali, že Bůh jim chtěl dát něco cennějšího.

Svou zkušenost s Boží velkorysostí popsala Dagmar Šimková, která byla za komunismu 14 let nespravedlivě vězněna: "A jsou biblické nálady, ze všeho nejkrásnější, kdy se člověk cítí povznesen a přináležející pradávně a neodvratně k celému lidstvu a chápe z Božího úradku své místo na zemi, a ten hrůzný, a přece v té náladě milovaný úradek mu dává jakousi mystickou sílu k myšlení a činům."

Věřím, že každý z nás může ve svých životních zkušenostech objevit Boží velkorysost. Proto si také každý z nás může dovolit být velkorysý vůči druhým lidem.