Chudí mezi námi

"Dnešní svět potřebuje církev, která neklade lásce žádné hranice, která nezná nepřátele, s nimiž by bojovala, ale pouze lidi, které by milovala." (Lev XIV., exhortace Dilexi te)

Minulý čtvrtek byla zveřejněna první exhortace papeže Lva XIV., která rozpracovává předlohu připravenou už jeho předchůdcem Františkem. Má název Dilexi te – Zamiloval jsem si tě, což je citát z Apokalypsy svatého Jana (3,9). Z třetí kapitoly, z listu andělu církevní obce ve Filadelfii, kterému Bůh říká: "Vím, že máš málo síly, málo moci, ale já jsem si tě zamiloval." A můžeme dodat: právě v mé síle, v mé moci můžeš dělat to, co od tebe žádám.

Co mně na této exhortaci připadá vůbec nejdůležitější, to je připomínka základního morálního imperativu křesťanství: pomáhat chudým, sociálně vyloučeným, všímat si těch, koho si nikdo nevšímá, podporovat důstojnost těch, kterými ostatní pohrdají. Papež zdůrazňuje, že to není pro křesťana něco dobrovolného, volitelného; ne, je to morální povinnost! Klade na to důraz celá Bible, jsou toho plné dějiny církve. A já v tom vidím polemiku s těmi současnými kulturními válkami, ve kterých mnozí křesťané kladou na první místo rodinu, ale sociální otázky neřeší. Papež ale nedávno prohlásil: "Někdo, kdo říká, že je proti potratům, ale souhlasí s nelidským zacházením s imigranty, nevím, jestli je to pro-life."

Viděli jsme to i v našich volbách. Souhlas s potraty nebo s eutanázií brali někteří křesťané jako červený hadr: takovou stranu přece nemůžu volit. Ale jestli nějaká strana nebo nějaký politik odmítá přijímat migranty, neuznává lidskou důstojnost gayů a leseb, nebo souhlasí s ruskou agresí na Ukrajině, to jim až tak nevadí.

Zaujal mě taky papežův pohled na politické systémy či ideologie, které tvrdí, že ekonomický růst automaticky pomáhá všem. V exhortaci píše: "Je naší povinností odsuzovat diktaturu ekonomiky, která zabíjí, a uznat, že zatímco výdělky několika málo lidí exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu té šťastné menšiny. Tato nerovnováha pramení z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací." (92)

To se dá dobře ukázat na číslech: ve Spojených státech se za posledních padesát let zvýšily výdělky těch nejbohatších asi na sedminásobek. Výdělky střední třídy jsou ale pořád zhruba stejné a výdělky těch nejchudších se dokonce mírně snižují. Papež tuto ideologii volného trhu odmítá, ovšem zastávají ji všechny strany naší (pravděpodobné) budoucí vládní koalice.

V reakcích na svoje komentáře se opakovaně setkávám s výtkou, že kněz nemá mluvit o politice, nemá řešit sociální otázky, ale má vést lidi k Bohu, k církvi, k modlitbě. Papež ovšem připomíná, že "křesťanské náboženství se nemůže omezovat na soukromou sféru, jako by věřící neměli řešit i problémy, které se týkají celé společnosti." (112) A pak ještě cituje z jednoho staršího dokumentu: "Starost o čistotu víry nesmí být oddělena od snahy dávat účinné svědectví služby bližním, a zvláště chudým a utlačovaným."

Dokument rozlišuje různé formy chudoby. Což je důležité právě u nás, kde tou materiální chudobou, že by člověk neměl co jíst, moc lidí netrpí. Ale je tam zmíněna "chudoba těch, kteří jsou na okraji společnosti a nemají prostředky k vyjádření své důstojnosti a schopností, morální a duchovní chudoba, kulturní chudoba, chudoba těch, kteří se nacházejí ve stavu osobní nebo sociální slabosti nebo křehkosti, chudoba těch, kteří nemají žádná práva, žádný prostor, žádnou svobodu." (9)

Konkrétně pak mluví papež o těch, kdo jsou méně nadaní, méně schopní – můžou mít nižší inteligenci, nebo nějakou poruchu osobnosti, můžou být psychicky křehcí, můžou být obětí zneužívání nebo nezdravého rodinného prostředí. Takových lidí je čím dál víc. A papež k tomu říká: "Zdá se, že v současném modelu, který klade důraz na osobní úspěch, nemá smysl snažit se o to, aby ti, kteří zůstávají pozadu, kteří jsou slabí nebo méně nadaní, si mohli najít důstojnou životní cestu. Stále se zde vrací stejná otázka: ti méně nadaní nejsou lidské osoby? Slabí nemají stejnou důstojnost jako my? Mají ti, kdo se rodí s menšími příležitostmi, menší hodnotu jako lidské bytosti? Je jim tedy souzeno pouze přežívat? Hodnota našich společností závisí na odpovědi, kterou na tyto otázky dáme, a závisí na ní i naše budoucnost." (95)

My salesiáni máme toto zadání už od Dona Boska – mimochodem i o něm se papež zmiňuje, v článku 70. Naším posláním je "být znamením a nositeli Boží lásky k mladým, zvláště nejchudším". Ale kdo jsou dnes ti "nejchudší"? Můžou to být ti, na které nemají rodiče čas. Nebo ti, kteří prožívají dětství v rozbitých rodinách. Nebo ti, kdo se z pocitu nesmyslnosti života dávají na cestu drogy a zločinu. Ano, pro ně jsme tu my salesiáni, pro ně je tu církev. Ale měla by jim vycházet vstříc i společnost. Jen malý příklad z mé praxe: když vyjde člověk z vězení, skoro nikdo ho nezaměstná. Jen proto, že byl zavřený. Jak se ale má ten člověk uživit? Zase bude krást. A zase skončí ve vězení.

Ještě jeden důraz mě zaujal: upozornění na nerovnost žen a mužů; velkou část, možná většinu žen na celém světě lze taky zařadit mezi ty chudé – jen proto, že jsou to ženy. Papež píše: "Ženy, které trpí vyloučením, špatným zacházením a násilím, jsou dvojnásob chudé, protože mají často méně příležitostí bránit svá práva. Ačkoli v některých zemích dochází k významným změnám, v mnoha společnostech na celém světě stále zdaleka nemají ženy stejnou důstojnost a stejná práva jako muži. Něco se sice slovně vyhlašuje, ale realita křičí jiné poselství..." (12) A pozor, není to jen někde v muslimském světě. Je to i v naší církvi, jak do důkladně rozebrala Pavla Holíková na Christnetu. A je to i v naší politice – když člověk, kterého jsme si zvolili do parlamentu, nepokrytě mluví o "nadřazeném mužském pohlaví."

Tomáš Petráček navrhuje, že by naše církev mohla reagovat na tuto papežovu výzvu třeba tím, že podpoří ratifikaci Istanbulské úmluvy, jejímž cílem je právě zabránit násilí na ženách.

Teď můžete říct: no dobře, ale co můžu dělat já? V rámci svých možností posílám peníze na charitu, pomáhám lidem kolem sebe… Ano, i k těm osobním projevům solidarity nás exhortace vyzývá, a Bohu díky, že to děláme! Ale zároveň je to výzva k systémovým změnám, k tomu, abychom volili odpovědné politiky, abychom upozorňovali na jejich chyby a zločiny, abychom navrhovali lepší řešení, abychom se jako křesťané, jako církev stali prorockým hlasem ve společnosti. Toho by se měli ujmout na prvním místě ti, kdo jsou tváří církve – tedy kněží, a hlavně biskupové, biskupská konference. A my všichni je v tom můžeme podpořit – svými znalostmi a schopnostmi, a taky svou modlitbou.