Číhošť - výročí vraždy Josefa Toufara

Toufarův příběh ukazuje sílu lidského zla, zvlášť když se k němu spojí víc lidí dohromady, nebo dokonce celý stát a jeho mocenské nástroje. V takové situaci je snadné se s tím zlem ztotožnit, neprotestovat proti němu, stát se jeho součástí. To rajské lákání na chutné ovoce je velmi svůdné, protože se tam slibují různé výhody: budeme mít víc peněz, nemusíme nikomu pomáhat, jen sami sobě, budeme mocný a slavný národ, stát, porazíme všechny, nebo si je koupíme… právě kvůli tomu lákání na sladké rajské ovoce tak málo lidí protestovalo proti komunismu, nebo v Německu proti Hitlerovi. A kvůli stejnému lákání tak málo lidí protestuje dnes v Americe proti Trumpovi, nebo u nás proti současné vládě. Zlo má tendenci se šířit, protože mnoho lidí na tohle lákání slyší.

Viděl jsem to v práci se zločinci: když si člověk zkusil, že může druhému škodit a něco z toho získat, tak tím velmi snadno nakazil i druhé. Vězni se učí od sebe navzájem: jak vyrábět drogy, jak otvírat zámky, jak si zjednávat respekt fyzickým násilím. Mnozí jsou přesvědčeni, že je to normální, že to dělá každý, nevěří, že je možné žít jinak. Možná ti, kdo přijeli kdysi sem do Číhoště, aby zatkli faráře Toufara, ti, kdo ho vyslýchali a mučili, si taky mysleli, že je to normální, že to dělá každý. Víme, že Ladislav Mácha nikdy neprojevil lítost nad tím, co spáchal. Ano, zlo má tendenci se šířit, a čím víc zla je kolem nás, tím víc ho lidé považují za normální, za samozřejmé.

Kdysi, ještě za komunismu, jsem byl farářem v Moravských Budějovicích. Tam jsem poprvé slyšel o babickém případu, o justiční vraždě dvou kněží Jana Buly a Václava Drboly, kteří budou letos blahořečeni. Tenkrát se o nich ale nesmělo mluvit nahlas. Většina lidí s tím zlem mlčky souhlasila.

To, co se dnes děje ve světě, velmi připomíná tu tragickou minulost, ta padesátá léta. Mnoho lidí věří těm, kdo je lákají na to sladké rajské ovoce: budete mít víc peněz, nebudeme platit na ty, kdo trpí mrazem na Ukrajině, ani na ty, kdo hladoví v Africe, ne, naše peníze, naše bohatství si necháme pro sebe. Budeme žít v ráji. Ostatní ať si trpí, ať si umřou. A čím častěji tohle všechno slyšíme, tím víc to považujeme za normální, za samozřejmé. Ano, zlo má tendenci se šířit.

Ale naštěstí totéž platí i pro dobro. I dobro má tendenci se šířit, a když ho někdo aktivně prosazuje, tak se k němu taky přidá mnoho lidí. A právě tyto lidi dnes potřebujeme: ty, kteří tomu lákání na sladké rajské ovoce nepodlehnou, ale kdo se viditelně, veřejně rozhodnou mu vzdorovat. A budou se kvůli tomu navzájem propojovat, budou vytvářet hnutí, síť, vlny dobra. Aby se mohlo šířit. Aby ho bylo víc než toho zla. Jednu takovou vlnu jsme viděli včera při manifestacích na podporu Ukrajiny. Další vidíme dnes tady v Číhošti. Podobné vlny dobra určitě děláte u vás doma, ve vašich obcích, farnostech, vašich rodinách a společenstvích, na svých FB profilech, ve svých podcastech.

Takovým velkým hnutím, kde se šíří dobro, by měla být celá naše církev. Proto mě bolí, když vidím, kolik křesťanů přesto propadá zlu, věří nesmyslům, podporuje populisty. Ano, i mnozí křesťané věří tomu hadovi a jeho lákání na sladké ovoce. Možná je to i tím, že klademe důraz spíš na ty osobní, soukromé hříchy: že podléháme svým zlozvykům, že se málo modlíme nebo máme malou víru. Jistě, to je taky důležité. Ale myslím, že bychom měli v církvi mluvit nejenom o naší osobní víře a hříchu, ale taky o tom zlu, které děláme společně, na kterém máme podíl právě tím, že mu nevzdorujeme: ničíme naši planetu, podporujeme nezodpovědné vládce, nekriticky přijímáme informace… Jan Pavel II. to nazval strukturálním hříchem; zlem nespravedlivě nastavených institucí, struktur. A tento hřích může mít nedozírné, tragické následky, jak to kdysi na sobě zakusil Josef Toufar nebo jak to dnes vidíme na Ukrajině.