Církev pro všechny

Mnoho členů komunity LGBTQ+ se v katolické církvi stále necítí doma. Můžeme to změnit?

Na podcastu Bez filtru vyšel rozhovor se salesiánem Zdeňkem Jančaříkem, kterému brněnský biskup Pavel Konzbul svěřil pastoraci komunity LGBTQ+ ve své diecézi. Zdeněk tam mluví o velké odpovědnosti, ale taky o nejistotě, jak s ní naložit. Říká, jak je složité "odhlédnout trošku od katechismu a od té naší nauky, která je poměrně striktní, a brát vážně ten rozpor, že na jedné straně každý člověk potřebuje žít ve vztazích, a na druhé straně gayům a lesbám jsou intimní vztahy zapovězeny. A přitom ne každý cítí povolání k celibátu."

Je to starý problém, ale v poslední době se o něm stále víc mluví. Já jsem mu tady věnoval dva komentáře loni na podzim. Pak mě oslovili zástupci sdružení Logos, které se prezentuje jako "ekumenické společenství věřících leseb, gayů, bisexuálů, transgender a queer lidí a jejich rodin a přátel." Většina jejich členů nesouhlasila s mým odmítavým názorem na tzv. manželství pro všechny, tedy i pro stejnopohlavní páry, a tak mě pozvali k diskusi na své setkání. Nemůžu říct, že by mě úplně přesvědčili, ale rozhodně teď vidím celý ten problém v širším kontextu a mnohem líp chápu jejich argumenty i obavy.

Logos se schází v evangelickém kostele u Jákobova žebříku v pražských Kobylisích. Kousek odtud je kostel svaté Terezičky, který spravují salesiáni. Katoličtí členové Logosu usilovali o to, aby tam mohli taky veřejně slavit mši svatou za svou komunitu. To se podařilo před měsícem, 28. března. Nešlo o žádnou manifestaci, přesto to mělo velkou symbolickou hodnotu. Jeden účastník pak napsal: "Bylo nás více jak apoštolů ze sdružení Logos, kteří jsme se sešli kolem Pánova stolu. Jak nádherné je veřejně se přihlásit k této skupině a necítit se blbě v Římskokatolické církvi. Děkuji salesiánům za milé přijetí."

No a minulý týden jsem pozval zástupce Logosu na diskusi k nám do Teplic. Přijeli dva muži, kteří už víc než 18 let žijí v partnerském svazku a zároveň jsou aktivními křesťany. Záznam jste si mohli poslechnout na mém profilu na YouTube. Jeden z nich tam mimo jiné říká: "Jsem hříšník, uvědomuju si to a taky prosím Boha o odpuštění, jako každý člověk. Ale to, že žiju se svým partnerem, to rozhodně za hřích nepovažuju."

Setkal jsem se s námitkou: "Proč se pořád obhajuje homosexismus a nikdo neobhajuje například krádeže, vraždy, pomluvy?" Na to mám jednoduchou odpověď: protože krádeže, vraždy a pomluvy ničí lidské životy, jsou tedy opravdu zlem. Ale když spolu žijí dva muži nebo dvě ženy a mají se rádi, tak nikomu neškodí. Naopak, navzájem si prospívají! Proč by to tedy mělo být zlo? V Katechismu se píše, že "homosexuální úkony jsou svou vnitřní povahou nezřízené", a tedy těžce hříšné. Ale nějaké pochopitelné zdůvodnění toho názoru už se tam nedočteme. Katechismus přitom není neomylný, nedávno třeba byl změněn článek o trestu smrti. Proč by se nemohl změnit i tento? Němečtí biskupové už poslali do Říma návrh nové, citlivější formulace. A v dokumentu evropské synody se píše: "Pouze tehdy, když začneme naslouchat hlasům, které zůstávají často nevyslyšené, začneme růst a opravdově rozlišovat. Toužíme zejména po tom, aby bylo nasloucháno hlasům specifických skupin v církvi: těm, kteří se cítí být vyloučeni nebo nepřijati, členům komunity LGBTQ+ a dalším, jejichž život nešel takovým směrem, jakým by oni sami chtěli".

Jeden španělský jezuita, který pastoračně pracuje s touto skupinou, se zeptal papeže Františka, co by řekl katolíkovi z LGBT komunity, který zažil odmítnutí ze strany církve. Papež mu odpověděl: "Rád bych, aby to nepovažoval za "odmítnutí ze strany církve", ale za odmítnutí ze strany "lidí v církvi". Církev je matka a všechny své děti svolává dohromady. Vezměme si podobenství o hostech na hostině: "spravedliví, hříšníci, bohatí a chudí atd.". "Selektivní" církev "čisté krve" není svatá matka církev, ale spíše sekta." To říká papež. A já jsem rád, že my salesiáni, ať už v Praze, v Brně, nebo v Teplicích, nejsme sekta, ale jsme, nebo se snažíme být, skutečně matkou církví; matkou, která miluje všechny své děti, bez rozdílu a bez podmínek. Jak to vyjadřuje další synodní dokument, tentokrát ten globální s názvem Rozšiř prostor svého stanu: "Lidé žádají, aby církev byla útočištěm pro zraněné a zlomené, nikoli institucí pro dokonalé. Chtějí, aby se církev s lidmi setkávala tam, kde se oni nacházejí, aby s nimi šla, a ne aby je soudila; a aby budovala skutečné vztahy postavené na zájmu a autentičnosti, nikoliv na účelové nadřazenosti".

Možná se ptáte, proč se stále mluví zrovna o homosexuálech: copak nemáme žádné jiné problémy? Jistěže máme. Ale myslím, že je potřeba přednostně mluvit o tom, čemu ještě málo rozumíme. A pak na to můžeme mít zjednodušený, černobílý názor, který je v rozporu s realitou i s vědeckým poznáním. V české synodní syntéze se říká, že o "problematice LGBTQ se nevede diskuze na odborné úrovni, směšují se argumenty z různých oborů a některé názory nejsou vůbec brány na vědomí." Ano, současná věda jasně říká, že svou vztahovou orientaci ani genderovou identitu si člověk nevybírá, ani se jí nemůže naučit nebo odnaučit. Je mu vrozená, a to jediné, co se opravdu musí naučit, je smysluplně s ní žít. Když se ještě dnes snaží někdo přesvědčovat gaye, aby zakládali heterosexuální manželství, tak jim škodí, a tedy jedná v rozporu s Ježíšovým přikázáním lásky. Tak jako se kdysi musela církev smířit s tím, že Země je kulatá nebo že živá příroda se vyvíjí, tak by se dnes měla smířit s tím, že z gaye či lesby heterosexuála neudělá. Výbornou diskusi o tom vedli nedávno křesťanští odborníci na Dominikánské 8, má to název Vztahové orientace a věda – vřele doporučuju!

A další věc. Lidé vždycky měli problém přijímat ty, kdo byli odlišní. Vyvrcholilo to vyvražděním milionů Židů jen proto, že byli Židé. Teprve pak jsme začali prosazovat lidská práva, důstojnost člověka se pro nás stala nejvyšší hodnotou. Přesto dnes politici vyhrávají volby na rozdmýchávání strachu z migrantů, ruský prezident obhajuje útočnou válku ochranou svého národa před homosexuální zvrhlostí, a v Bratislavě kdosi zastřelil dva lidi jen proto, že patřili ke komunitě LGBT. Jako křesťané bychom měli pracovat na tom, aby se takovým excesům předcházelo. Proto teď na Jaboku připravujeme nové studijní zaměření, které povede k interkulturní práci, tedy k podpoře vzájemného pochopení a komunikace mezi lidmi s odlišnými zkušenostmi a kulturami.

Na závěr malá vzpomínka: kdysi ve Fryštáku jsem spolupracoval s velmi schopným mladým katolíkem, který byl gay. Když začal žít s partnerem, přestoupil k němu do evangelické církve. V té naší, katolické, se necítil dobře. Podobnou zkušenost mají i Zdeněk a Cyril, s nimiž jsme diskutovali v Teplicích. Přitom to, že církev je katolická, tedy všeobecná, se už od biblických dob chápe tak, že je otevřená nejen jednomu národu nebo jedné skupině, ale všem lidem. Tak věřím, že všechny ty maličké kroky, o kterých jsem dnes mluvil, povedou k tomu, že naše církev konečně dostojí svému jménu a stane se opravdu katolickou.