Církev v Evropě - konzervativní postoje

Postupně se vracím k informacím z jednotlivých biksupských konferencí, které byly prezentovány na Evropské synodě. Zde přináším několik citací ze zemí, které se kloní spíše ke konzervativnímu názorovému směru.

POLSKO:

Mezi napětími a rozpory, které se zdají být obzvláště důležité, jsou problémy se samotným chápáním synodality – jak jejího praktického účelu, tak jejího hlubšího, teologického zakotvení v nauce o církvi. Uvažování o synodní církvi vzbuzuje na jedné straně mnoho nadějí – souvisejících především s odklonem od přílišného klerikalismu a od okrajové role laiků – na straně druhé však vyvolává i znatelné obavy. Souvisí to mimo jiné s častým přesvědčením, že myšlenka synodality je ekleziologicky nová, tradici cizí a administrativně vnucená, a že synodální proces je ve skutečnosti procesem demokratickým a jako takový je výrazem podřízení se "duchu světa". V některých kruzích v Polsku dominuje překvapení, hrůza a potlačovaná nechuť k synodě. Existuje názor, že synoda je vedena příliš rychle, což zvyšuje pocit chaosu, nepořádku a dojem, že to nikdo neřídí.

Otevřenost ekumenickému a mezináboženskému dialogu, zdůrazňovaná v Dokumentu pro kontinentální etapu, navíc naráží na obavy z rozmělnění katolické identity. Zdá se, že mnozí z těch, kteří zvláště intenzivně vyjadřují takové pochybnosti, dosud důkladně nepřijali učení Druhého vatikánského koncilu na toto téma nebo je vědomě zpochybňují. Obavy vzbuzují i  ​​otázky týkající se postoje církve k LGBTQ lidem, k možnému přijímání eucharistie pro lidi žijící v nesvátostných vztazích a k roli žen v církevních strukturách (zejména otázka svěcení žen). Hlavní obavy vycházejí z přesvědčení, že pastoračních řešení  těchto otázek může být předehrou k "doktrinálním změnám" – což vyvolává strach. Ti, kdo vyjadřují takové obavy, často nejsou schopni rozlišovat mezi doktrinálními a pastoračními otázkami. Někdy se ztotožňuje s "doktrínou" prostě minulá pastorační praxe.

RUSKO:

Pokud jde o to, kde se nyní na kontinentální scéně nacházíme, lidé vyjadřovali pochybnosti ohledně obrazu "Rozšiř prostor svého stanu". Obávají se, že by to mohlo znamenat ztrátu naší katolické identity. Pevná identita v Kristu pro ty, kteří jsou v církvi doma, však nemusí odporovat tomu, že církev by měla také nabízet útočiště těm, kteří potřebují podporu, i když nejsou katolíci.

LOTYŠSKO:

Rád bych se s vámi podělil o naše ekumenické zkušenosti v Lotyšsku. Hlavní křesťanská vyznání spolupracují v oblasti dialogu se státem, na podporu Ukrajiny a pronásledovaných křesťanů. Všechna vyznání společně odmítla ratifikaci Istanbulské úmluvy v Lotyšsku, rovněž legalizaci faktických párů a svazků osob stejného pohlaví.

LITVA:

Naše postsovětské dědictví stále zůstává. Ve víře našich věřících je hodně tradicionalismu. Snažíme se přivádět lidi do církve, ke svátostem, ale chybí nám křesťanské svědectví, zkušenost lásky Boží a zkušenost kerygmatického poselství. V důsledku toho v mnoha farnostech stále chybí zkušenost církve jako živého společenství. A v centru nezůstává Ježíš, ani osobní setkání s Ním, ale jen některé prvky tradice a někdy jen kněz nebo jiný vůdce.